Bude Josef Rubáš badmintonovým Stanislav Frühaufem nebo Petrem Novákem? Příměr k trenérským osobnostem, které jdou svou vlastní cestou, je namístě. Josef Rubáš má ambice dotáhnout české reprezentanty k evropským medailím, a to přesto, že jeho hráčská kariéra nebyla natolik úspěšná. Teď má však na starosti projekt Národního centra (NC) a Vrcholového sportovního centra mládeže (VSCM) a pustil se do něj s vervou jemu vlastní.
Josefe, dovedete si představit, že projekt selže? Laťku jste si nastavili hodně vysoko a nahlas hovoříte o evropských medailích, které ještě žádný český hráč nezískal…
Stát se to může, ale já samozřejmě doufám, že to vyjde. Ale jiné cíle než evropské medaile mít nemůžeme, dost bylo pátých míst.
Celá parta, která se v centru připravuje, je poměrně mladá, takže první výsledky by měly přijít už olympijském cyklu završeném hrami v Paříži 2024, ale naplno chceme útočit v těch dvou dalších, kdy naši hráči a hráčky dozrají do nejlepšího věku.
Dáváte si nějakou dobu hájení? Kdyby hypoteticky například dva roky nepřicházelo herní a výsledkové zlepšení této skupiny, jak byste postupoval?
Celý život se snažím trénovat ve prospěch hráčů a hráček. Kdybych viděl, že ty výsledky nepřicházejí, v jejich zájmu bych zvážil další působení v centru. Myslím, že už po prvním roce budeme vyhodnocovat a pokud by se nedařilo, tak by mě Petr (Koukal) určitě upozornil, že tímhle směrem to nepůjde…
V čem je v badmintonu centralizovaná příprava, kterou se většina zemí vydává, lepší než čistě klubová?
Odpověď byla už v otázce, není třeba objevovat nové, všechny silné evropské státy se připravují tímto způsobem. Hlavním důvodem je konkurence, kdy na sebe hráči navzájem mohou tlačit, zlepšují se a posouvají. Mají kvalitní sparing, hrají během jednoho tréninku proti několika různým stylům. Další výhodou je, že tu přípravu můžeme řídit. Všechny reprezentanty v centru máme denně na očích. A pak je tu samozřejmě otázka financí, kdy je levnější, když se všichni připravují na jednom místě.
Proč je pro hráče ten systém přípravy v silných evropských zemích lepší?
Jsou vychováváni v určitém systému, který nese úspěchy. Dánové, Němci nebo Angličané ví od juniorského věku, že pokud budou dobří, dostanou pozvánku do národního centra - a odtud vede cesta k medailím.
U nás to tak nebylo, v klubu dostal hráč dobré základy, pak přestoupil třeba do většího klubu, který ale při sebevětší snaze nemohl zajistit to, aby ti hráči dále rostli a dosáhli potřebné evropské úrovně. Proto i naši nejlepší badmintonisté jako Petr Koukal nebo Kristína Gavnholt museli volit trnitou a nákladnou zahraniční cestu, což se snažíme změnit.
Střídáte se s Petrem Koukalem v tréninku tréninkové skupiny ve VSCM/NC. Jak mezi Vámi funguje oponentura?
Myslím, že ani jeden z nás nemá problém říct tomu druhému, co si myslí. Byť já tedy musím trochu opatrněji, protože Petr je šéf, že. Ale kromě vzájemných častých diskuzí mluvím také s dalšími trenéry a rovněž postupně realizujeme založení trenérské rady, kde by měli být trenéři ze všech tří stupňů systému. Vnitřní věcná oponentura je důležitá.
Jak by se měl prolínat jednotlivý systém center a středisek vzhledem právě k vrcholovému centru?
Na všech úrovních bude platit, že pokud na to budou mít hráči a hráčky výkonnost, budou zvaní o jeden stupeň výše. To znamená, že nejlepší hráči ze Sportovních center mládeže budou zváni k nám do Plzně a budou se seznamovat s tím, jak tady trénujeme a možná se i připravovat na přechod do vrcholového centra.
Ale jsme teprve na začátku, druhý měsíc v novém systému, bude trvat několik let než všechno bude fungovat, jak má.
Kdo snáší koronavirové období hůře, vy nebo hráči?
Myslím, že hráči a hráčky, protože jsou ve věku, kdy chtějí ukázat výkonnostní progres a mrzí je, že natrénované týdny a měsíce nemůžou prodat.
Snažím se jim vysvětlit situaci z druhého pohledu, najít pozitiva. Mohou v klidu studovat, a to jak skutečnou školu, tak i tu badmintonovou. Pořád jsou ve věku, kdy se toho hodně učí a s lehkou nadsázkou můžu říct, že nás ten COVID-19 potkal ještě v relativně dobrou dobu. Kdyby naši nejlepší byli na vrcholu, bylo by to daleko bolestivější.
Slyšel jsem o vaší zajímavé trenérské filozofii, kdy je, ve zkratce, důležitější pořádně technicky, takticky a fyzicky vypiplat svěřence a nevysílat je třeba tolik na kempy do zahraničí, je to tak?
Takhle jednoduché to není, nicméně myšlenka je taková, že hráč by měl nejprve vědět, jak to má vůbec hrát, pak to uměl využít v tréninku, v zápase a nakonec i v klíčové chvíli zápasu. Výjezd do zahraničí může být přínosný, ale většinou to funguje tak, že vás nechají zahrát, postarají se o vás, ale ta individuální pečlivá péče tam zkrátka není, pro místní trenéry budeme pořád cizinci. Proto si myslíme, navíc v této době, že musíme nejprve naše hráče naučit všemu potřebnému - a poté je rádi vyšleme do světa.
Názory mi trochu připomínáte třeba Petra Nováka nebo Stanislava Frühaufa, z badmintonového světa třeba Španěla Fernando Rivase. Přijde mi, že máte všichni svou cestičku, která je trošku jiná než u většiny trenérů. Co vy na to?
Souhlasím, že vámi jmenovaní trenéři by mohli být vzorem pro náš sport. Nedovolím se s nimi v žádném případě srovnávat, ale s jejich filozofií ano. Mrzí mě, že jsme si zvykli na názor, že v juniorech můžeme konkurovat, ale v dospělých nikoliv. Když to jde v českém tenisu nebo atletice, proč by to nemohlo jít v badmintonu? Máme snad porážky v prvních kolech velkých turnajů přijmout za standard? Jaký by to mělo smysl?
U koho se nejvíce inspirujete, když vezmeme v potaz přímo tréninkové jednotky?
Jak jsem říkal, snažím se pro hráče a hráčky hledat to nejlepší. Dát jim, co jsem sám nikdy neměl. A desítky mnohem talentovanějších hráčů a hráček také ne.
Snažím se co nejvíce vzdělávat, bavit se s lidmi z jiných sportů, z toho vybírám a selektuji, co je pro badminton nejvíce použitelné. Koneckonců i náš rozhovor mě nutí přemýšlet. Pokud si vybereme ty správné věci, tak může být užitečné prakticky cokoliv. Pokud nastavíme správnou cestu, dojdeme do cíle. Věřím tomu!