Rozhovor s Dianou Pražákovou po mistrovství světa veteránů.
Diana Pražáková mezi svými reprezentačními kolegy Zdeňkem Musilem (vlevo) a Ladislavem Orosem (vpravo). (fotografie z archivu Diany Pražákové)
Jak hodnotíš své výkony na světovém šampionátu?
Nemám úplně špatný pocit ze hry, neměla jsem problém ani s halou, ani s míčky, ani s větrem, takže jsem se mohla soustředit na hru. V bojích o medaile jsem však vsadila na rozvahu (abych se vyhnula nevynuceným chybám), ale při pohledu zpět musím přiznat, že to chtělo daleko více odvahu.
Jak si postupu do čtvrtfinále mistrovství světa veteránů ceníš při porovnání s ostatními svými výsledky?
Čtvrtfinále je vždycky hezké a vždycky trochu smutné. Postup do čtvrtfinále mistrovství světa veteránů byl ještě o dimenzi hezčí pocit, ale poté také o to smutnější... Cením si především postupu v mixu – dílem proto, že jsem hrála s výjimečným partnerem a dílem proto, že těch úspěchů v mixu bylo dosud nejméně.
A výkony svých kolegů v týmu, ať už v deblovém páru, kde byla před turnajem obava z nesehranosti, nebo v reprezentační výpravě?
Oba kluci se na turnaj dlouho připravovali a oba tady odevzdali maximum, včetně velkého odhodlání a bojovnosti. Klobouk dolů před Zdeňkem, který hrál všechny disciplíny! Měla jsem z mixu trochu strach, protože nejsem zrovna mixová hráčka. Na mé straně tedy určitě byly velké rezervy právě v tom mixovém pojetí. Ale jinak bych řekla, že jsme nakonec působili celkem sehraně. Lépe a kvalifikovaněji nechť to posoudí Zdeněk.
Už víš, v čem se odlišuje dospělý a veteránský badminton?
Je to pořád badminton. Jen převažuje touha po zábavě nad ambicemi. A trochu více to bolí. A jako doprovod jezdí s hráči celé rodiny. (úsměv)
Jsou znát rozdíly „evropský vs. asijský badminton“ i na této úrovni?
Ten rozdíl je daný mentalitou, fyzickou zdatností a schopnostmi – ne mládím. Takže i na této úrovni asijští hráči více běhají a vydrží to déle, naproti tomu evropští hráči jsou dle mého názoru „hravější“, lstivější, mazanější.
Jak byl turnaj zorganizován, jaká byla na turnaji atmosféra?
Organizace byla výborná. Pár drobností by se asi našlo, ale chyby děláme všichni a nikdy nelze uhlídat úplně všechno. Jedinou zásadní výtku bych ale měla – první den zhasli světla v hale, zatímco se ještě hrálo. A všichni víme, jak dlouho trvá, než jednotlivé výbojky znovu naskočí... Ale Zdeněk se tím uprostřed prvního setu svého prvního singlu rozhodit nenechal.
Jaký hráč tě na turnaji zaujal a proč?
Přiznám se, že jsem ostatní hráče moc nesledovala, což mě zpětně trochu mrzí, ale nechtěla jsem vynechávat školu. Jezdila jsem tedy do haly až odpoledne. A sobotni finálový den naše minivýprava strávila na výletě ve Whistleru.
Nicméně zajímaví byli vlastně všichni. Je to ta chuť hrát, vyfotit se se soupeřem, poděkovat lajnovým rozhodčím.
Prozradíš nějakou zákulisní perličku, ať už z českého týmu, organizace nebo průběhu turnaje?
Od druhého dne jsme se v našem minitýmu dohadovali o to, kdo více potřebuje zbývající malé množství ibalginové masti. Ale skutečné perličky nechám převyprávět Laďu.
Jaké budou tvé ambice a cíle na mistrovství Evropy veteránů, které se za rok uskuteční v Jablonci nad Nisou?
Stejné jako letos na mistrovství světa. Užít si to, odehrát co nejvíce setů a vychutnat si ten adrenalin velkého turnaje.
Co doporučit libereckým organizátorům, co dobrého by si měli z Vancouveru pomyslně přivézt a kde by naopak mohli být pořadatelé ještě lepší?
Líbilo se mi, že se hrálo na 8 kurtech a stejné množství bylo k dispozici pro trénink a rozehrávku. Na těch sice lehce foukalo, ale stejně byly plně využité. Řekla bych, že je to pro takový typ turnaje už skoro nutnost.
A rozhodně by liberečtí organizátoři měli mít na paměti, že s účastníky přijedou opravdu i celé rodiny, nejen partneři, ale také děti, a je třeba nabídnout jim nějaký program, vstup na utkání apod.
A závěrečné pouze jednověté hodnocení turnaje, jak na něj budeš v budoucnu vzpomínat?
Já jsem si splnila sen o Vancouveru a navíc jsem si zahrála s prima lidma krásný turnaj – budu vzpomínat ráda a často. (úsměv)