Mluví klidně, s nadhledem. V badmintonovém prostředí se do něj vkládá velká důvěra, i vzhledem k tomu, co dokázal. Zároveň ale umí říct svěřenci, že už mu nemá co dát a doporučit mu jinou cestu. Tak, jako tomu bylo s jeho synem Adamem, kterého v jeho raném věku také připravoval. Teď se už nějaký čas pohybuje v roli jakéhosi team managera pro mládežnické reprezentační výběry. Těší se na ME U17 a říká: “Jsem nesmírně rád, co se v Plzni daří budovat, mladší hráči a jejich rodiče vidí nějaký cíl, kterým by právě dosažení Národního centra mělo být, tak jako to je jinde ve světě.”
Jak moc sledujete kariéru svého syna? Snažíte se mu radit, nebo to necháváte spíše na trenérech v Národním centru?
Určitě sleduji a jsem hlavně nesmírně rád, že po několika letech, kdy jsme nějakým způsobem kombinovali zahraniční cestu, tak nakonec mohl Adam zakotvit tady v Plzni. Abych vysvětlil, proč jsem za to rád, tak musím začít u Národního centra v Německu, kde Adam působil. To mu dalo obrovskou zkušenost. Právě od té doby si myslím, že nejlepší hráči dané země by se měli připravovat spolu na jednom místě a pokud ta jeho je zakončená tréninkem právě tady v Národním centru, tak si myslím, že to je v současné chvíli to nejlepší. Teď ale odbočím od syna, z mého trenérského pohledu je úžasné, že můžeme říct mladým hráčům, jejich rodičům, že je tu cesta, která může hráče dovést právě až k cíli, kterým by mělo NC být. Ten, kdo se má chuť porvat, dělat dílčí kroky, připravovat se, tak tomu teď můžu říct ano, máme tady trenéry, máme tady Národní centrum a to je ta cesta.
Adamovo trenérské vedení Vás už neláká?
Reálné trénování Adama bylo uzavřené v jeho 14, 15 letech, kdy jsem mu řekl, že to, co jsem mu mohl dát, je nějakým způsobem vyčerpáno, ale vždycky mu samozřejmě budu dávat tipy, kudy by mohly vést další kroky. Myslím, že se nám povedlo výborně navázat spolupráce se Standou Kohoutkem nebo s Josefem Rubášem. V jednu chvíli jsme zkoušeli dánskou cestu přes moje kontakty na Petera Mauritsena, další velkou zkušeností byla Asie. Když už jsem věděl, že nemám svěřenci co dát, tak jsem mu to schopen říct a poradit mu, co dál. Stejně tomu bylo například u Luky Wrabera, kterému jsem taky pomáhal. Ale zpátky k Adamovi, jsem nesmírně rád, že jsem se zúčastňoval turnajů, že jsem zažíval jeho infarktové zápasy, například ve finále na Jamajce, v Litvě jsem byl u výhry na turnaji Futures Series, což už mu nikdo nevezme.
Vy jste se teď trošku převtělil do role team managera, vyhovuje Vám to?
Nejsem trenér, co by někde trénoval v rytmu pondělí - pátek. I proto mi taková pozice, kdy dávám svěřencům servis, vyhovuje. Nemám problém odjet, můj trenérský background je takový, že jsem schopný dát adekvátní informaci hráči, nejsem zároveň vázaný na nějaký klub v ČR. Proto mi teď dohoda s Josefem Rubášem vyhovuje. Jsem k dispozici vyjet na turnaje, ať už s U15 nebo třeba s U19. Dovedu se postarat o určitou podporu zezadu a samozřejmě můžu dát i nějakou trenérskou radu. Rodiče a hráči mají navíc nějakou obecnou důvěru, zvláště i vzhledem k tomu, co mám za sebou. Pro mě je to stejně hodnotná práce, jako třeba ta trenérská, navíc můžu dát i zpětnou vazbu trenérům.
Nevadí Vám, že jste se z pozice trenéra dostal trochu do pozadí?
Naopak, mně to vyhovuje. Je to stejně hodnotná a kvalitní práce, kterou tímto můžu nabídnout. Jsem rád, že ze strany svazu ta nabídka přišla. Doufám, že i po ME U17 to bude pokračovat. S tím, že Tomasz Mendrek bude nadále napříč reprezentačními výběry cestovat a pomáhat jim.
Úlohy pro ME U17 máte tedy rozdělené. Oscar Martínez bude hlavní kouč a vy budete hlavně podpora "zezadu"?
Oscar bude ten hlavní a moje úloha bude v rámci visačky team manager. Je to o tom, že také Badminton Europe potřebuje na místě někoho, kdo bude mít na starosti covid testování, kdo bude chodit na manager meetingy. Teď jsou navíc ty podmínky tak přísné, že jsou zároveň i tyto meetingy důležitější, kvůli tomu, že se opravdu turnaje odehrávají v bublinách. Já budu zodpovědný za ten support týmu.
Co výsledky, jak jsou v tomto věku podle Vás důležité? V jednom z rozhovorů jste říkal, že do 13, 14 let by se řešit neměly… Je hlavní ve Slovinsku výsledkově uspět?
Když se podíváme na reálnou situaci v Evropě, vzhledem ke koronavirové době, možnostem tréninku a dalším okolnostem, tak jsme se o tom bavili i s Oscarem. Ano, chceme samozřejmě předvést nejlepší výkony. Osmička v týmech je reálná, postup do semifinále by byl samozřejmě senzační, ale to se asi nepovede. Minulé dva šampionáty se nám povedly a mezi nejlepších osm jsme postoupili, a to už je hranice úspěchu. Individuálně to je hodně hop nebo trop, předchozí generace měly velké hvězdy - Honzu Janoštíka, Tallulah van Coppenolle, a ani tady z toho nikdy nebyl cenný kov. Předtím tu byl Tomáš Švejda. Byl bych šťastný, kdyby se v individuálních soutěžích udrželi hráči do pátku, kdy se hraje osmifinále a čtvrtfinále. To bych považoval za super úspěch.
A co dál, mladší generace, kterou má teď na starosti Oscar Martínez?
V Praze má teď Oscar ve výběru generaci, která by měla hrát ME U15 za rok a pokud s nimi budeme pracovat tak, že budou mít před sebou opravdu ten krok, kdy budou vidět, že tu ten systém je a že se můžou posouvat dál a dál, tak vidím budoucnost optimisticky.
Na kempy reprezentace do 17 let teď jezdili i trenéři z celé ČR. Jaká je jejich zpětná vazba?
Je to naprosto jiné, když opravdu za těmi hráči přijedete. Ten feedback je veskrze velmi pozitivní. Je to něco, čeho si i ti trenéři cení, a to je ta cesta. Věřím, že je to opravdu dobře nastavené a doufám, že pokud tomu budou věřit právě i trenéři a budou jezdit na školení, budou se vzdělávat, tak pak přijdou i výsledky.
A na závěr k OH. Vy jste si tu atmosféru největšího sportovního svátku okusil. Nebylo smutné nevidět žádnou českou vlaječku v Tokiu?
Pro nás badmintonisty vždycky zůstane olympiáda tím, co je nejvíc. Já bych byl rád, abychom za jakékoliv konstelace byli schopni nominovat dva singlové hráče pro OH. To, jestli budeme schopni generovat hráče, kteří budou mít i velké úspěchy, to by samozřejmě bylo mimořádné dílo, vzhledem k popularitě našeho sportu...