Semifinále a finále na dvou po sobě jdoucích turnajích Future Series v Lotyšsku a Slovinsku. To je forma posledních týdnů stále teprve šestnáctileté Lucie Krulové, která o sobě dává na evropských kolbištích vědět stále hlasitěji. Jak je se svými výsledky spokojena a jak náročné poslední turnaje byly, se dozvíte v krátkém rozhovoru.
Máš za sebou dvě medailová umístění na mezinárodních turnajích dospělých - bronz v Lotyšsku a stříbro ve Slovinsku. Jak bys oba turnaje zhodnotila?
Lotyšsko bylo hned po prázdninách, takže jsem byla ideálně připravena a se svou hrou jsem byla opravdu spokojená. Ve Slovinsku se už ale nahromadila únava, takže jsem, co se týká badmintonu, na tom byla malinko hůře. Dělala jsem víc chyb a ne vždy jsem volila dobré údery. I přes horší výkon si ale toho stříbrného úspěchu vážím více, protože jsem zvládla bojovat i v momentech, kdy už to opravdu hodně bolelo.
Můžeme od tebe čekat podobné výsledky i nadále?
Z posledních výsledků mám obrovskou radost a vůbec jsem je nečekala, ale jede se dál. Musím pokračovat v tvrdé práci, pořád toho musím ještě hodně zlepšit.
Ve Slovinsku jsi na dva sety porazila nasazenou trojku Belgičanku Lassaux, ale větším skalpem byla určitě domácí Petra Polanc. Turnajovou dvojku jsi porazila až 21:19 ve třetím setu.
Polanc hrála i mix, takže jsem doufala, že bude úplně vyřízená. Bohužel opak byl pravdou a byla úplně všude. Byl to pro mě nesmírně těžký zápas jak fyzicky, tak psychicky. Jela jsem opravdu z posledního, navíc jsem už v rozhodujícím setu hodně prohrávala, naštěstí jsem to ale zvládla. Hrály jsme asi 68 minut. Psychicky jsem snad nikdy nezažila nic těžšího. Už jsem v koncovce vůbec nemohla, ale člověk pořád maká dál, protože chce vyhrát. Obě nás to hodně bolelo, nakonec jsem měla více štěstí a v závěru jsem zvítězila.
Hodinové finále proti Heli Neiman také rozhodla až koncovka třetí sady...
Izraelku Neiman jsem porazila ve třech setech před týdnem v Lotyšsku, ale věděla jsem, že to tentokrát bude úplně něco jiného. Byla jsem vyčerpána psychicky i fyzicky. První set jsem prohrávala 11:5 a vyhrála ho, druhý set jsem ale byla málo aktivní. Třetí set jsem samozřejmě moc chtěla vyhrát, ale už vůbec nebylo z čeho brát síly. Jasně, soupeřka byla taky určitě unavená, ale nemyslím si, že tolik jako já. Prohrávala jsem už 18:13, zápas ale ještě otočila a měla dokonce mečbol. Nakonec z toho byla prohra 20:22 pro 63 minutách...
Nepřevažuje nakonec zklamání z promarněného mečbolu?
Samozřejmě mě to hrozně mrzí, na druhou stranu mám ale velkou radost z konečného výsledku. Ve středu před turnajem jsem přemýšlela, zdali turnaj po těžkých zápasech v Lotyšsku nezruším a ani na vteřinu by mě nenapadlo, že se dostanu až do finále a budu do poslední chvíle bojovat o zlato.
Jaké máš další turnajové plány v příštích týdnech a měsících?
Teď si musím trochu odpočinout a pak se hned vrátit do práce. Příští týden mě čeká turnaj International Series v Polsku, kde mám v prvním kole zase Švédku Harakamani (ve Slovinsku vyhrála Lucie 17:21, 21:5 a 21:18 - pozn. redakce). Představit bych se v říjnu měla i na Czech Open v Praze.