Co předesílal, to také nakonec splnil. S celkem 1 BC Wipperfeld bojoval v Superfinále německé Bundesligy o titul. Jeho úspěch zůstal možná trochu v ústraní, především kvůli fantastickému výsledku Jana Loudy ve španělském Alicante, přesto je druhé místo Adama Mendreka v jedné z nejlepších soutěží Evropy velkým úspěchem. "Angažmá mi dává strašně moc, největší inspiraci si beru od Marka Lamsfusse,“ říká v rozhovoru jediný Čech, který se v současné chvíli v bundesligovém kolotoči pohybuje.
Co si říkal na úspěch Jana Loudy ve Španělsku?
Musím říct, že to byl povedený víkend pro český badminton, konečně se něco děje, jsem za výsledek Honzy moc rád.
Teď už ale k Tobě. Organizaci finálového turnaje dostala na starosti Voss-Arena, tedy Vaše domácí hala. Jak to ve Wipperfürthu vypadalo?
Klobouk dolů před organizací, vše klapalo perfektně, jak je u Němců zvykem. Bylo vyprodáno, i když byl na zápasy omezený počet 150 diváků. Každý z celků měl svůj vlastní box, speciální vchody pro hráče, vše zapadlo do sebe. Vrcholem pak byl dojem z haly pro samotné finálové utkání, kdy to bylo všechno opravdu dokonale naaranžované.
O německý titul jste hráli s 1. BC Bischmisheim, který má v kádru světové deblisty Marvina Seidela, Rubena Jilleho a Isabel Herttrich. Vaše sestava byla ale také nabitá, co rozhodlo o finálové prohře 1:4?
Mají opravdu strašně silné debly, navíc udělali chytrý tah, když do prvního singlu napsali Rakušana Wrabera a těsně před zápasy nakonec nominaci změnili. Doufali jsme, že bychom mohli vyhrát první dvě utkání, která jsme ale nakonec těsně ztratili, a pak už se hrálo s takovým týmem těžko. Navíc si zmínil Jilleho a Seidela, ale třeba takový Michael Fuchs byl TOP 15 na světě v deblu a pořád to má neskutečně v ruce. V párových disciplínách byli opravdu strašně silní.
Jak vůbec týmová soutěž v Německu vypadá, jste schopni za těch pár dní, co se v roce vidíte, vytvořit opravdové družstvo, co se povzbuzuje a táhne za jeden provaz?
Určitě ano, panuje mezi námi skvělá atmosféra a rozhodně si nikdo nehraje na vlastním písečku, já navíc týmové soutěže miluji, už jenom být součástí týmu, ve kterém jsou tři olympionici. Zahrál jsem si pět skvělých zápasů, takže jsem byl opravdu pevnou součástí týmu. Je úžasné sledovat, jak je v Severním Porýní-Vestfálsku badminton sledovaným sportem. Pro mě je čest být v týmu například s Markem Lamsfussem.
Ve Wipperfeldu máte ambice vyhrát titul. Co se chystá na další sezonu, aby se vysněný cíl konečně podařilo naplnit?
Není tajemství, že máme nejvyšší rozpočet v Bundeslize, máme silného sponzora, staršího pána, který prodal svou firmu a jeho jediným cílem je vyhrát titul. Skvěle se o nás stará, máme všechno, na co si jen pomyslíme. V dalším roce se k nám navíc přidá Marvin Seidel, právě z týmu Bischmisheimu, což je další neskutečná posila. Můžu říct, že jsem hrál v Polsku, na Slovensku, u nás, a opravdu se tyto podmínky nedají s ničím srovnávat. Navíc si mě chválí, z čehož mám ještě větší radost. Cení si toho, že umím povzbudit, že jsem týmový hráč. Ale to je pro ně základ u každého, kdyby někdo jen přijel, odehrál to a shrábnul peníze, tak ho chtít nebudou.
I když je titul jasným cílem, jde tedy klubu i o charakter hráče, aby zapadl do týmu?
Ideálním příkladem je obrovský německý talent, šestnáctiletá Thuc Puong Nguyen. Wipperfeld ji koupil rovnou na čtyři roky, s cílem vychovat ji a pomoci na cestě k dospělému badmintonu. Ten tým se buduje, aby podával konzistentní výsledky a o tom to podle mě je.
V týmu figurují hráči z asi 10 zemí světa, jenom komunikace musí být velký zážitek…
Největším kulturním zpestřením je snídaně. Polština, čínština, indonéština, mandarinština, švédština, němčina. U toho člověk musí být… (směje se).
K angažmá Ti hodně pomohla také znalost německého prostředí a to, že jsi nějakou dobu trénoval v jejích Národním centru…
Zpětně si uvědomuji, jak obrovské jsem měl štěstí, že jsem měl dobré vztahy a kontakty na německé hráče. Že mě v tom prostředí znali a věděli o mně. Druhá stránka je samozřejmě ta finanční. Ohodnocení hráčů je opravdu někde jinde než třeba v české extralize. A když jsem viděl první mužský debl finále, kde proti sobě stáli Seidel a Lamsfuss. To byl úplně jiný svět a vidět třeba jenom tenhle zápas je neskutečný zážitek.
Zjišťují v Národním centru a na turnajích další čeští hráči možnosti, jak se do Bundesligy dostat?
Honza Louda měl dva roky zpátky nabídku do první ligy. Tallulah (Sharleen van Coppenolle – pozn. redakce) se mě ptala, jestli by byla nějaká možnost se poptat. Nicméně na málo míst se tlačí obrovské množství hráčů. Podle mě je mnohem těžší se tam dostat než se v Bundeslize udržet. Po Petru Koukalovi, Pavlu Floriánovi a Honzovi Vondrovi jsem čtvrtým Čech, který se v nejvyšší německé soutěži pohybuje.
Teď čeká na badmintonisty, kteří nepojedou na olympijské hry turnajová pauza, jak ji budeš trávit?
V pondělí jsem se vrátil do České republiky a badminton nechci 14 dní ani vidět. Budu chodit jenom běhat a pak se 5. července pustím znovu do přípravy…
Prozradíš na závěr největší inspiraci, kterou si z Německa odnášíš, jež bys rád přinesl do Národního centra v Plzni?
Pro mě jsou největší inspirací asi právě rozhovory s Markem (Lamsfussem) a jednotlivé detaily a maličkosti, o kterých jsem už v průběhu angažmá mluvil s Josefem Rubášem (trenér reprezentace - pozn.redakce).