Na konci roku je „anketní období“ – volí se nejlepší zpěvák,
herec nebo sportovec. Pokud by se v badmintonu hodnotil „ten
nejoddanější a nejpracovitější“, na první místo by zcela
jistě aspiroval
Radek Votava.
Nyní je „jen“ trenérem v klubu SKB Český Krumlov, ale dlouhá
léta – přesně mezi lety 1998 a 2005 – působil jako trenér
juniorské reprezentace a vedl tak všechny současné
nastupující hvězdy.
Protože bylo o čem mluvit, rozhovor se natáhl; je jak
dlouhý, tak široký, ale nenudí. A
především
mladí hráči by si jej měli přečíst třikrát…
Nemohu začít ničím jiným než největším úspěchem
českého juniorského badmintonu, když se v dubnu Kristína
stala Mistryní Evropy. Jaké bylo toto „badmintonové Nagano“?
Určitě to bylo velice příjemné sledovat z domova výsledky
loňských juniorů a juniorek. Byl jsem
takovým účastníkem na dálku, snažil jsem se o všem
informovat prostřednictvím webových stránek a dle
sledovanosti to bylo asi žádoucí. Bavilo mě to a zároveň
jsem si to náramně užil.
Výsledek z MEJ 2007 je opravdu mimořádný. Vyhrát v
družstvech nad Bulharskem a Polskem
je skvělé a celkové 7. místo je opravdu vysokým postavením
(velká škoda prohry s velice silným Ruskem). Po MEJ 2005 je
to opět posun výš a to je skvělé. Zlatá medaile Kristíny
Ludíkové ve čtyřhře, kterou hrála s Olgou Konon z Běloruska
– kéž by se to v budoucnu opakovalo.
Nebylo by dobré zapomínat i na ostatní – 5. místo
Dominiky Koukalové ve dvouhře je vlastně čtvrtým nejlepším
umístěním českého juniorského hráče vůbec. Dobře zahráli i
chlapci, především Jakub Bitman.
Určitě, nemělo by se zapomínat. Protože to jsou také
mimořádné výsledky a znám spoustu hráčů a hráček z
minulosti, jejichž cílem a snem bylo takové umístění.
Dominika Koukalová a Jakub Bitman si svá skvělá umístění
zaslouží a já jim přeji, ať jim to hraje i v dospělých.
Ty jsi všechny hráče vedl před několika lety. Byl v nich
už tehdy „potenciál šampiónů“ nebo herně vzrostli až v
posledních letech?
Znám je všechny od útlého badmintonového věku a vnímám
jejich badmintonovou cestu. Jsem moc rád, že jejich
pracovitost jim přinesla úspěch v podobě MEJ 2007. Každý z
nich měl-má určitý potenciál a svou cestu za výsledkem. Až
čas a přechod do dospělé kategorie ukáže tu opravdovost. Ale
je to strašně dlouhá a náročná cesta a tak se to nemůže
povést každému.
Ale když si otevřu žebříčky a vidím v popředí mnoho bývalých
juniorů, vždy mám dva pocity, je to krásné, že ještě hrají a
mají chuť vyrazit na celostátní turnaje dospělých a ten
druhý je, jaká škoda, že se jim nepovedlo, že se jim třeba
nechtělo více pracovat. Viděl jsem u mnoha z nich daleko
vyšší potenciál.
A jestli mám hledat „potenciál šampiónů“? To je těžké. Petr
Koukal byl hodně pracovitý a vždy
jsem na něm viděl mimořádný zájem. Od mládí byl vedený
tatínkem ke sportu a spoustu sportů
dělal na velice dobré úrovni a to mu dalo velký a
rozhodující základ k dnešním
výsledkům. Je skvěle připravený, má pořád ten mimořádný
zájem a velké motivy. Rozhodně nebyl nejšikovnější.
Kristína Ludíková měla a vždy má obrovskou vůli a vnitřní
sílu a to ji neustále posouvá dál a dál.
Též nepatřila k nejšikovnějším v tom smyslu, že by dělala
vše dobře technicky. Ale ta vůle, odhodlanost a odříkání, to
je její velká zbraň. Oba dva trénují převážně v zahraničí,
mají velice dobré trenéry a díky tomu, jací jsou, se vše učí
a doučují. Jejich výsledky jsou jim odměnou.
A co nemohu opomenout. Díky jejich nasazení a pracovitosti
se jim otevřel badmintonový (ne jenom ten) svět daleko více
než těm ostatním. Snad nevadí, že jsem to uvedl na těchto
dvou badmintonistech.
Vnímám Jakuba Bitmana, který má velký potenciál, to samé
Dominika Koukalová. Mezi ně musím zařadit Tomáše Kopřivu.
Pavla Janošová dosáhla mimořádný úspěch na MEJ 2005, ale
její další cesta se zastavila.
A na konec jsem si nechal hráče, které znám od začátků a
které jsem měl a mám tu čest připravovat. Martina Benešová a
Pavel Florián mají můj velký obdiv a vím, že jejich snažení
je opravdové. Vidím a vnímám, jak to je těžké a moc jim
fandím. K těmto dvěma musím ještě přiřadit Stanislava
Kohoutka.
Ty jsi byl jako hlavní trenér u bronzových úspěchů
Pavly Janošové a Kristíny Ludíkové na MEJ 2005. Potom si
sice už ne jako hlavní trenér, ale stále z velké blízkosti
sledoval úspěch na letošním MEJ, takže teď asi vidíš velký
rozdíl mezi juniory narozenými „před rokem 88“ a po něm.
MEJ 2005 bylo také mimořádné, přepisovalo historii jak v
soutěži družstev, tak i jednotlivců. Bronzové medaile Pavly
Janošové ze dvouhry a Kristíny Ludíkové ze čtyřhry mají
vysokou hodnotu.
Já to vnímám jako obrovský motiv, že to jde i z České
republiky. Že se dá připravit medailový badmintonista u nás
v České republice. To považuji za velice důležité a vždy to
uvádím jako jasný příklad. Zároveň je tu vidět i ten rozdíl,
kdy Kristína odešla za tréninkem do Německa a za dva roky
přetavila bronz ve zlato.
Pavla musela podstoupit operaci a tak MEJ 2005 bylo s
největší pravděpodobností jejím vrcholem. Nehledal bych
jinak jiné rozdíly. Jenom bych asi řekl, že vše má svůj
vývoj.
Když bych vzal období, kdy jsem u juniorské reprezentace
byl, nejprve jako asistent trenéra Pavla Maňáska a později
jako hlavní trenér, nezbývá než konstatovat, že i jednotlivé
výsledky mají vývoj. Jak výsledky na MEJ U17, kdy to
vrcholilo 4. místem v Irsku v roce
2003, kde medaile utekla o pár míčků, tak i výsledky na MEJ,
kde se nejprve balancovalo mezi MEJ „B“ a MEJ „A“, pak
přišlo MEJ 2005 a 2007.
Vrcholem podzimní části sezóny bylo bezesporu Mistrovství
světa juniorů na Novém Zélandu,
kterého si jako trenér zúčastnil. Jak s odstupem času
hodnotíš tento turnaj; bezprostředně po něm si byl oprávněně
kritický.
Již jsem zhodnotil ve své zprávě pro ČBaS.
Nebylo to příjemné hodnocení a dlouho jsem zvažoval, jestli
napsat, že nebyla dostatečná aklimatizace, že bylo období
těsně před MSJ takové prazvláštní, že byla škoda, že se s Tureckem
začínalo, že…. , nebo to vyhodnotit tak, jak to cítím a tak,
jak vnímám současný juniorský badminton.
Věděl jsem, že mi to na popularitě rozhodně nepřidá, ale já
to tak vnímám a jsem takový. Snad to hráči rozdýchají.
Nebylo to mířeno jenom na ně, i když to bylo psané o
nich…oni patří v současné době v ČR k těm úplně nejlepším
juniorům a tak je více než zřetelné, že to patří juniorskému
badmintonu obecněji.
I já jsem toho strůjcem. V klubu trénuji juniory a juniorky
a snažím se jim vštěpovat vše z toho,
co říkám hlasitě. Je to o typech a o těch, co moc chtějí.
Všem moc fandím, ne jenom těm z Českého Krumlova a přeji jim
úspěch.
Nebojte se pracovat, nebojte se překážek, pěkně si je
prohlédněte a co nejrychleji překonejte a doufejte, že
přijdou další, protože jejich překonáním se opět posunete
výš.
Zůstaňme ještě u MS – podle mého názoru se na něm s
drtivou neúprosností ukázal čím dál tím větší rozdíl mezi
Evropou a Asií.
Rozdíl mezi Asií a Evropou je v juniorském badmintonu daleko
větší, než v tom dospělém. Asiaté pracují neuvěřitelně tvrdě
už od velmi útlého věku. Je to pod neuvěřitelným drilem a pro
nás je to nepředstavitelné a bude působit jako nelidské. A
když vidíte ty jejich porady, kdy všichni stojí a s úctou k
bohům sledují své trenéry a vedoucí družstev, jak k nim
promlouvají, musíte si myslet, že jsou z jiného světa.
V Evropě nejlepší Dánsko a jejich junioři mají pomalejší
vývoj, v mládí převažuje technika, která je prováděna do
dokonalosti a pak ti, co chtějí mají výborný základ a mají
šanci se prosadit.
V posledních letech se prosazují junioři z Německa, jsou
velice cílevědomí, mají propracovaný systém a mají to v
sobě. Na MSJ 2007 skončilo družstvo Německa za naším
výběrem, ale stačí se podívat, v jaké skupině hrálo a jaké
dosáhlo výsledků a všem je jasné, že jsou výborní.
Evropský prapor na MSJ držela Anglie, měla výborný tým a
druhé místo ve smíšené čtyřhře je mimořádným výsledkem. A co
chybělo ke zlatu, jaká škoda. V dospělosti se tento rozdíl
malinko srovnává, ale jen částečně. Nejlepší zůstávají z
Asie.
Kde je podle Tebe ten hlavní rozdíl a především – co mají
mladí čeští hráči dělat, aby se tento velký rozdíl nezvětšil
do rozdílu propastného?
Ten jsem už asi popsal. Je potřeba pracovat, každý den,
nemyslet si, že stačí zabrat na měsíc, nebo půl roku a pak
to je na vždy. Určitě to může stačit doma, ale v zahraničí
už ne. Evropané, ti nejlepší dělají strašně moc na technice,
mají ji výborně propracovanou a od prvních kroků tam
technika vstupuje v té nejlepší kvalitě. Ty země mají velkou
tradici a každý, kdo k dětem přijde
umí techniku. To u nás zdaleka není. Není to ani naše chyba,
je to prostě drobet dané. Ale vidím
za ta léta obrovský posun k lepšímu.
Myslím si, že pro nás je důležité mít slušný technický
základ a být velice (co nejlépe) připravený fyzicky. Co
nejdříve se začít setkávat se zahraničním badmintonem,
vnímat potřeby tohoto sportu a jakoby dohánět ty technické
nedostatky. Tou připraveností máme šanci se zahraničím
vydržet déle v zápase, v turnaji, přimět soupeře k
maximálnímu výkonu a tím se více naučit.
Já věřím na typy hráčů a hráček. Jako trenér pracuji s mnoha
v klubu a každý je jiný. Já se je
snažím motivovat všechny stejně. Když do skupiny, kterou
trénuji, přejdou ti mladší, kteří mají určité postavení v té
skupině předešlé (někdo je prostě více hvězdou) tak se jim
snažím vysvětlit, že teď začínají trénovat v nové skupině,
že tam má každý stejné právo a stejnou
povinnost, stejnou šanci, stejnou možnost. A většinou se
velice brzo ukáže, že to postavení z té předešlé skupiny se
mění.
Podzimní série evropských turnajů je za námi, čeští hráči
se tradičně prosazují, což je pro ně na jednu stranu dobré
(„vyhrávají se“), ale na druhou stranu je to může zabrzdit
ve vývoji, protože někteří z nich „vyhrávají“, jsou velmi
úspěšní. Zde je právě na trenérech, aby na hráče správně
působili. Ty se svými krumlovskými hráči juniorský okruh
objíždíš – jaká je realita?
Asi jsi to popsal dobře. Mnoho jich je úspěšných a to je moc
dobře. Je potřeba se naučit vyhrávat, umět vyhrát zápas,
postoupit do semifinále, vyhrát turnaj, obhájit vítězství.
Nic nejde hned a jen tak lehce. Vše je to o postupném
vývoji.
Určitě je potřeba dodržet takovou rovnováhu mezi turnajem,
kde mohu uspět a uspěji a turnajem,
kde budu vidět, že je potřeba pracovat. Jenom vyhrávat není
dobře a jenom prohrávat také ne.
Pavla Floriána jsem na evropský dospělý turnaj vyvezl v jeho
čtrnácti (patnácti) letech, hrál kvalifikaci, srdnatě
bojoval, nebál se a já mu k tomu povídal, že na toto je
potřeba se připravovat. Že je hezké vyhrát MČR, ale tady
jsou soupeři, tady je výkonnost, na kterou je potřeba
trénovat a že by měl do každého tréninku jít s cílem
postoupit z kvalifikace v dospělých,
uhrát první kolo, druhé kolo, být na světovém žebříčku do
200. místa, 100. místa, 80. místa … dělat maxim pro OH 2012.
Často jsme řešili, zda je domácí turnaj vrcholem, nebo má
mít přednost ten mezinárodní. Určitě jsem své hráče nikdy
přes překážky nepřenášel se zavřenýma
očima a zacpanýma ušima.
Ve stejném duchu se snažím o spolupráci se všemi, jako je
Lukáš Zevl, Vašek Domin, Zdeňka Švédová a s žáky našeho
klubu. Odměnou mi často je jejich chuť, radost a snaha se
vše naučit a to mi zároveň dodává energii do další práce.
Pravděpodobně od 1. února začne funkční období nového
trenéra juniorské reprezentace. Co čeká nového trenéra, jaké
jsou jeho vyhlídky s ohledem na MEJ
2009?
Čeká ho práce jako tomu bylo kdykoliv před tím. Asi by měl
umět s hráči mluvit a říkat jim své názory a snažit se je
vést a ukazovat jim jak lépe pracovat, říkat jim, kde vidí
rezervy. Důležitá bude spolupráce s trenéry juniorských
hráčů a trenéry SCM. Nebude jejich trenérem, toho má každý
ve svém klubu a hlavně ta klubová práce je strašně moc
důležitá.
Úkolem nového trenéra bude rozhodně pozvednout tréninkovou
morálku a celkovou připravenost , dát všemu nový náboj,
určit pravidla, kde budou povinnosti a práva, kde bude
zřetelné, jaká je podpora ze strany svazu.
A jaké bude mít vyhlídky? Do MEJ 2009 je ještě dost času.
Hráčský potenciál není špatný, ale malé „zemětřesení“, jak
se říká zatřepání hlavou neuškodí. Jenom to nastartovat,
motivovat, burcovat. (úsměv)
Hodnocení MSJ je asi hodně otevřené, hodně od podlahy, ale
snad to někomu otevře více oči. Do MEJ je spousta času a já
věřím, že to propadák nebude. V takovém hodnocení je potřeba
vnímat, že ta dvě poslední MEJ byla opravdu mimořádná. Že
naše tradice, byť se posunula určitě o mnoho stupňů výše,
není zatím na pravidelná medailová umístění. Výsledek do
šestnáctky je vždy už dobrým výsledkem, čtvrtfinále je
mimořádné. Vždy takovým obrázkem bude
výsledek družstva.
Budoucnost dalšího perspektivního rozvoje vidíš ve
spolupráci s „centry“ (SCM).
Ano, jsem o tom přesvědčený. Základ práce se odvádí v
jednotlivých sportovních centrech mládeže a klubech. Tam je
každodenní práce, největší možnost působit na hráče.
Rozhodně Centra přinesla lepší podmínky do přípravy našich
juniorů a juniorek. Pracují od roku
2000 a jsou zřízena u klubů s určitou výkonnostní tradicí.
Ty se i spádově starají o další
nadějné juniorské hráče.
Centra jsou celkem čtyři a spádově pokrývají celou
republiku. Jedná se o prostředky, které jsou určeny výhradně
pro přípravu a trenérské zabezpečení. Větší stabilizace
trenérského zázemí v těchto centrech je velkým přínosem.
Trenéři mají o něco lepší podmínky a tím i více
klidu na práci s talenty. Určitě nenahrazují juniorskou
reprezentaci, ale připravují hráče pro reprezentaci.
Jako zkušený juniorský trenér by si mohl dát nějaké
doporučení mladým hráčům a jejich trenérům.
To jsem už pospal v odpovědích. Když si budete myslet, že
děláte dost, tak radši hned přidejte. (úsměv)
Co bys popřál českému badmintonu do roku 2008, do roku
padesátiletého výročí u nás a snad i do „českého
badmintonového roku olympijského“?
Dvě účasti na olympijských hrách, všem pevné zdraví a štěstí
v roce 2008 a také v turnajových
losech.
K padesátiletému výročí přeji další padesátku a na konci té
stovky přeji badmintonu zjištění, že je spousta lidí
ochotných pracovat a že bude doba už taková, že to bude
práce plnohodnotná, zjištění, že to má smysl dělat. Mladým,
o kterých je hlavně naše povídání přeji elán a rozhodnost.
Nebojte se přidat, berte trénink jako práci a držte se
hesla, co vás nezabije, to vás posílí. Pokud si někdo z vás
myslí a ví, že chce být dobrý, nestůjte v řadě, vystupte
rychle vpřed a hurá do práce. Určitě je někdo v okolí, kdo
vám pomůže. Když uvidí snahu, neodmítne vás.
Závěrem Vám všem přeji klidné vánoce a rok 2008 hlavně ve
zdraví.
Pepa
Rubáš
Přečtěte si další články
