Tento rozhovor je třetí a nejdelší. Ale
stojí za to si ho přečíst, stejně jako první i druhý.
Přibližně ve třetině rozhovoru se na
malou chvíli dostaneme k filmu. Ptám se Jany Honnerové, zda
viděla film „Utopie - nejvíce lidí žije v Číně“. Jana během
svého pobytu ve velké zemi
strýčka Maa viděla úplně jiné filmy. Nejčastěji „Ztraceno
v překladu“. Čína je země, které nemůžeme rozumět.
O olympijském testu
Olympic test skončil před týdnem. Co Ti z něj utkvělo v
paměti?
Především vynikající organizace, propracovanost, a
hlavně nesmírná pracovitost, vstřícnost a ochota místních,
jak placených zaměstnanců organizačního výboru, tak masy
dobrovolníků.
Karel Gott zpívá o tom, že „je nebezpečné dotýkat se
hvězd“. Jaké jsou čínské hvězdy?
Jsou obletované místní mládeží, přála bych Ti vidět
zákulisní chodbu v hale, kudy má za pár minut projít třeba
Bao Chunlai. Doslova na každém pikometru je pěkně namalovaná
náctiletá fanynka s fotoaparátem. Když se Bao objeví, začne
loktem pošťuchovat sousedku, ta další, až je z toho taková
čínská mexická vlna. Pak se přidá nezbytné hihňání a klopení
očí. Nutno říci, že hvězdy samy z toho nijak výrazně nadšené
nejsou, ale ochotně postojí a rozdají pár autogramů. Abych
odpověděla na Tvou otázku - sama jsem se žádné hvězdy
nedotkla. Ale pokud vím, tak se ta píseň týká hvězd na zem
spadlých z nebe.
Týká.
Myslím, že místní hvězdy vynaložily
obrovské úsilí, aby naopak vystoupaly z prachu čínské země k
nebi.
Mimochodem, líbí se Ti Bao Chunlai?
Mě se prosím líbí Xie Zhongbo. Je to kus chlapa, má
ramena přes celá záda a ten nejroztomilejší čínský usměv. Na
této fotce je Zhongbo prvni zleva.
Tip na Bao Chunlaie mi nevyšel...
Tobě se líbí Bao Chunlai? Že by se za fasádou bystrého
redaktora s břitkým humorem skrývaly touhy dospívající
čínské samičky? Inu, proti gustu...
Jak jsi správně řekla, já jsem bystrý a břitký a
především nejsem samička. Ale máme podobný vkus, alespoň
podle příjmení Xie – mě se z čínské reprezentace nejvíc líbí
Xie Xingfang. Ale ty jsi se musela také líbit, vypadáš
poměrně nečínsky.
Ideál ženské krasy je tu jiný než v Evropě. Billboardy,
reklamní spoty v televizi a všemozné jiné kosmetické
vnucovánky se hemží plavovlasými evropskými modelkami .
Domorodky utrácejí nehorázné sumy za nejhrůznější chemikálie
na bělení pleti a zesvětlení vlasů a za kontaktní čočky
přebarvující duhovku na modro či zeleno. Oči si malují tak,
aby vypadaly evropsky, tedy snaží se je rozšířit a zakrýt
skutečnost, že jim horní víčko přesahuje přes vnitřní
koutek. Všechny podprsenky do jedné na místním trhu jsou
vycpané.
Svůdná Xie Xingfang
Hodně?
Hodně. Výsledek je ten, že průměrně
vyvinutá modrooká blondýna s bledězelenou pletí je tu za
atrakci z definice, ať vypadá jakkoli. Mladé dámy, pomatené
trendy z módních časopisů, se se mnou s oblibou fotily, asi
aby měly motivaci svou plet nadále týrat substancemi, které
bych se bála použít i na prádlo. Připadala jsem si při tom
focení trochu jako barevný vzorník. Nepochopitelným nadšením
pro naprosto nekompatibilní genotyp je bohužel postižená i
velká část mužské populace. Zejména v oblastech, kudy
neproudí tolik turistů, se na ulici otáčejí, civí, občas
pokřikují či hvízdají a vůbec jsou všemožně milí. Nic to
ovšem nemění na tom, že jsem se tu líbila primárně holkám
(úsměv).
Z toho si nic nedělej, já se také
líbím primárně holkám. Na mě celý turnaj působil tak, že si
domácí borci pěkně zatrénovali, nacvičili vítězná gesta před
domácím publikem a zkusili si poslední krok, který bůhvíproč
bývá označován jako nejtěžší, vystoupení na stupně vítězů.
Jak na tebe působil Olympic test?
Myslím, že test splnil svůj účel - vypilovat organizaci.
Čína touží ukázat světu, že její uchopení olympiády bude to
nejdokonalejší a nejúžasnější a nejrůžovější a nejbéžovější
v historii her. Hráči sami dostali účast na testu příkazem,
což je ovšem pro jejich mentalitu zcela přirozené, čili
všechno je v nejlepším pořádku. Podle mne byla třetí čínská
linie šťastná a hrdá, že může hrát proti druhé a druhá linie
zas, že se smí utkat s reprezentací. Všichni bojovali
opravdicky, ze všech sil a ze svých vítězství měli radost, i
když Číňané své emoce moc nedávají najevo.
Vystoupení na stupně vítězů se zdálo být celkem rutinní
záležitostí, přeci jen by ti hráči radši stáli na tomtéž
místě za rok. Jediný, z koho při závěrečném ceremoniálu
vyzařovala čirá radost, byl náhradník - figurant zastupující
bronzového Nguyen Tien Minha z Vietnamu, který po svém
zápase o bronz odsvištěl do Ho Chi Min City a do ceremoniálu
tedy nevydržel. Posuďte sami:
Ale nacvičit se to musí jako na olympiádě. Diváci nic
nepoznali, divadlo zabralo.
O Číně
Viděla jsi film „Utopie - nejvíce lidí žije v Číně“?
Viděla. Výborný film.
Jak se nejvíce projevuje, že v Číně
žije více něž 1,3 miliardy lidí?
To vím naprosto přesně: Bei Jing Zhan a Bei Jing Xi Zhan,
tedy hlavní vlakové nádraží v Pekingu a západní vlakové
nádraží v Pekingu. Na každém z nich je přibližně třetina
čínské populace. Zbylá třetina je ve frontě na lístek na
hlavním nádraží v Tai Yuanu. Všichni ostatní jsou zahraniční
turisti a statistické chyby.
Čínskou hymnou je „Pochod dobrovolníků“ – to ponechme bez
komentáře.
Vše nasvědčuje tomu, že olympijské hry budou jedním velkým
pochodem „dobrovolníků“.
Dobrovolnici nejsou nic nového, potřebuje je každá
olympiáda. V Aténách jich bylo asi sto tisíc, ale tam to
odpovídalo olympijské myšlence - byli z celého světa. Tady
to budou asi téměř výhradně místní. Včera jsem na Devítce
(anglicky hovořící propaganda-kanál Čínské centrální
televize) viděla jakousi talk show o přípravě dobrovolníků
na OH 2008. Zřejmě je to pravidelný program a poběží jednou
týdně celý rok. Všichni pořád tleskali, byli hrozně
rozjásaní a anglicky recitovali nazpaměť naučené cele vety o
tom, jak se společné dílo podaří, buď v práci v šest.
Sdělili světu, že na místo dobrovolníka se může přihlásit
kdokoli, z celé Číny, dokonce i cizinci. Přitom ale nedílnou
součástí účasti na olympiádě je povinná příprava, jakási
série soustředění, která už běží několik měsíců, samozřejmě
v Pekingu. Geniální způsob jak vetřelcům zkomplikovat život.
Naprostá většina úspěšných kandidátů je
tedy z mnoha pekingských univerzit. Přihlásit se je pro
každého mladého Pekingčana a Pekingčanku tak samozřejmé,
jako v prvním ročníku každý den před vyučováním pochodovat v
uniformách po univerzitním dvoře. Mimochodem, dnes jsem
zahlédla nádvoří základní školy o velké přestávce -
desetileté děti s rudými šátky tu už na profesionální úrovni
zvládají „pochodem vchod!“, „zastavit stát!“ a „vlevo
hleď!“.
Být vybrán za dobrovolníka pro olympijské hry je potom
nesmírná čest. Je mi smutno z toho, že jsou to takové
bezmyšlenkovité, vycvičené, dokonale disciplinované a
pokorně recitující opičky bez vlastního pohledu na věc. Ale
ony jsou nadšené, šťastné, uvědomělé a patřičně hrdé, že
mohou reprezentovat svou zem, dělat čest své vlajce (a
samozřejmě hymně) a šířit slávu své vlády.
Za zmínku stojí, že následující pořad
na Devítce byla reportáž z pravě končícího Sedmnáctého
sjezdu Komunistické strany Číny. Jeho mottem bylo volání po
„harmonické společnosti“. Z řečnického pultu pod srpem a
kladivem se valila prohlášení o potřebě cílevědomě
pokračovat v budování socialismu s čínskou tváří a rezoluce
stvrzující přínosy a úspěchy Strany v minulých
letech. Řada organizací a spřátelených vlád z celého světa
(tj. z několika afrických zemí a z Kuby) zaslala Sjezdu
projevy podpory, obdivu a gratulací. A co na to
dobrovolníci? Od minulého pondělí mají pro jistotu
harmonicky zablokovaný YouTube.com.
O tom, že je Čína země rozdílů a paradoxů nelze
pochybovat. Co se nejvíce vymykalo logice mladé
středoevropanky?
Hele Pepo, brzdi jo? To už je podruhé. (úsměv)
Mé logice se vymyká skutečnost, ze Číňané si osobují vynález
splachovací toalety, a přitom svou potřebu často vykonávají
v podřepu do díry v zemi. Hitem je několik děr vedle sebe
bez jakékoli přepážky či dveří, prazvláštní to způsob
sociální interakce.
Civilizace v tomto koutě planety začala jako jedna z
prvních. Někdy mám pocit, že tu taky jako jedna z prvních
skončila.
Ale přitom pravděpodobně již okolo roku 2040 se Čína
stane nejsilnější ekonomikou světa.
Možná bude ekonomikou s nejvyšším meziročním růstem HDP
a nejvyšším přebytkem obchodní bilance. Možná skoupí Wal-Mart,
Exxon Mobil, General Motors a Microsoft. Možná si k tomu
přikoupí i pár afrických států kvůli nerostnému bohatství,
diplomatické styky s nimi navázala, už když je podpořila při
svržení imperiálních koloniálních nadvlád. Co se ale zdá
vcelku jisté, je, že v roce 2040 budou všichni Číňané v
produktivním věku produkty politiky jednoho dítěte (za porod
druhého a dalšího dítěte se platí vládě pokuta, jakési
negativní porodné, které méně zámožné rodiny v podstatě
zruinuje). Každý jeden z nich bude muset uživit tři nebo
čtyři důchodce, pokud ovšem věk pro odchod do důchodu nebude
vyšší než maximální trvanlivost lidských orgánů vystavených
toxickým zplodinám ve vzduchu i vodě. Na šest mužů bude
připadat pět žen, což sice nevypadá nijak drasticky, ale po
aplikaci trojčlenky na objem populace to představuje armádu
sto miliónu nevybouřených samců...
Když jsi mluvila o pěti ženách na jednoho muže, trochu
jsem se zasnil… Ale realita asi nebude tak snová. Tedy
v badmintonu ano, Čína je jistě nejsilnější badmintonovou
zemí světa. V čem jsou Číňané ještě silní?
Podle mne jejich síla tkví v nesmírné píli, pracovitosti
a odhodlanosti. V touze něco dokázat, být lepší, ve spojení
s velkou pokorou a ochotou podřídit se systému. Čtenář nechť
sám posoudí, které z těchto vlastnosti jsou přirozené či
vrozené, a které jsou důsledkem pečlivě propracované výchovy
a propagandy. Dohromady to ovšem tvoří celek, který v mezinárodní konkurenci funguje přímo geniálně. Zatím.
Kde jsou naopak jejich slabiny?
Ve dvacátém století napadly tisíciletou čínskou kulturu a
čínský způsob života dva fenomény - komunistická vláda a
konzumně-průmyslová revoluce jakožto důsledek kontaktu se západním světem a potřeby se mu vyrovnat. Oba sem vtrhli
jako vetřelci, kteří nemají přirozeného predátora, a
postupně si podrobují a ovládají těla a duše původního
obyvatelstva. Z milých, přátelských, nápomocných a
vynalézavých bytostí se stávají na jedné
straně bezpáteřní oportunisti, na druhé straně tupí
androidi. Zatímco obyvatelé měst jsou rozmazlováni
nepoznanou konzumní produkcí všeho druhu (a neexistencí
sourozenců), vesničané musí vynakládat čím dál větší úsilí,
aby vůbec přežili. Čína už není taková, jak o ní čteme v
historických knížkách. Není ale ani taková, jakou nám ji
ukazují olympijské videoklipy a prospekty cestovních
kanceláří. Čína je vytržená z kontextu, ztrácí svou
jedinečnost, rozmanitost, identitu a stává se z ni
bezprecedentní politicko-ekonomicko-demografický experiment,
který může mít katastrofální důsledky. Drze si půjčím cizí
citát: „Žádná velká civilizace není dobyta zvenčí, dokud se
sama nezničí zevnitř,“ komentoval historik Will Durant pád
Říše římské.
O Janě
Mojmír Hnilica na mých stránkách (http://www.moj.estranky.cz/clanky/bdmntn/olympijsky-test)
píše,
že na olympijské hry pojedou pravděpodobně jen čtyři čárový
rozhodčí.
To je větší přetlak než mezi hráči. Předpokládám, že by
ses ráda zúčastnila.
Teda Pepo, nějakou chytřejší otázku nemáš.
Zadrž, to nebyla otázka…
Jsi lišák. (úsměv) A předpokládáš správně.
Badmintonista usilující o olympijské trénuje, trénuje a
trénuje. Pokud je Číňan, snožmo přeskakuje Velkou čínskou
zeď, případně ji každý den dvakrát, třikrát oběhne. Jak
„trénovat“ mezi rozhodčími? Jinými slovy co musíš udělat pro
to, aby ses dostala na olympijské hry?
Jezdit roky jako rozhodčí po zahraničních turnajích,
investovat do takového cestování svůj čas a peníze, dělat to
pro radost, z lásky ke sportu, a nedělat si hlavu z toho, ze
ve vás hráči a trenéři vidí nepřítele číslo jedna. Pak
samozřejmě podat přihlášku a čekat. Kritéria pro výběr na OH
jsem v případě Atén neznala, neznám je ani teď.
Pozvánka na olympijský test přišla od
BOCOG (organizátor OH) na jaře s informací, že bude z celého
světa vybráno deset nečínských lajnařů, což znamená asi tak
čtyři z Evropy. Naděje tedy marginální, nicméně jsem (jménem
asociace čárových rozhodčích ČBaS) poslala čtyři rovnocenné
přihlášky, včetně té svojí, a pak na to zapomněla. V srpnu
nečekaně přišel potvrzující e-mail. Objektivně vzato, tenhle
„výlet“ do Číny si nezasloužím. Lajnaře jsem dělala třikrát
v životě a posledních pár let už nejezdím po zahraničních
turnajích ani jako rozhodčí, pískám jen doma. Jednak umím
svou dovolenou strávit lépe než v hale, jednak už mě pískání
tolik netěší - můj styl řízení zápasu bohužel není
konzistentní s oficiální linií. Za
studentských let to bylo jiné - času spousta, peněz málo,
člověk se relativně levně někam
podíval a byl tvárnější. Ale ráda bych na tomto místě
uvedla, ze nám vyrostla nová generace
výborných mladých rozhodčích, kteří mají chuť a začínají
vyrážet po zahraničních soutěžích - nebudu je jmenovat,
abych na někoho nezapomněla, ale oni sami vědí nejlépe. Mám
z nich obrovskou radost, je hrozně těžké k pískání někoho
přivést, motivovat, udržet ho u toho. Držím jim palce, aby
je to bavilo a ze svých cest si vozili samé fajnové zážitky,
jako například tříčlenná delegace, která nás reprezentovala
na Finnish International. Třeba se
pak v Londýně objeví někdo z nich.
Na co jsem se během těch tří
rozhovorů zapomněl zeptat?
Věci, na které ses nezeptal, najdou čtenáři, kteří toho
ještě nemají dost, na
kulicka.bloguje.cz.
Kdybych Ti mohl za všechny tři velmi
pěkné rozhovory splnit tři přání, byly by to
“svobodný Tibet, svobodná Čína a ….“?
Nevím, zda to není další nadrilovaná fráze, ale místní
lidé tvrdí, že politická situace v Číně je mnohem lepší než
byla před dvaceti lety. Což je celkem pochopitelné, pokud
dnešní status quo porovnáme s masakrem na Tian An Men. Co
víc, mnoho Číňanů zažilo na vlastní kůži krvavou normalizaci
známou pod názvem „Kulturní revoluce“ a starší generace
pamatují Maův katastrofální ekonomický pokus nazvaný „Velký
skok vpřed“, v jehož důsledku na konci
šedesátých let dvacátého století (!) zemřelo několik desítek
miliónu (nejde o překlep) lidí
hlady. Laťka je nastavena velmi nízko a dnešní Číňan je tedy
vcelku spokojený. Je nenáročný, navíc centrálně řízený a
cenzurovaný přísun informací značně zkresluje možnosti či
výhody alternativního politického uspořádání.
Svobodný Tibet a svobodná Čína jsou
samozřejmě pěkné a velké ideály, jen z nějakého důvodu
místní nevědí, že o ně mají usilovat. Takže jen co to
zařídíš, vyplň, prosím, mé tři drobné prosby za člověka,
který žije jeden malý z jednacelátřimiliardy čínských
životů: Nech ho dýchat čistý vzduch. Pít čistou vodu. A
prosím, dovol mu rodit děti.
Pepa Rubáš
