Rozhovor s Janou Honnerovou o Pekingu

V olympijské rubrice si můžete přečíst rozhovory s českými badmintonovými hvězdami.

Jana Honnerová hvězdou bezesporu je – mimo jiné se zúčastnila olympijských her v Aténách. Jako rozhodčí. V těchto dnech se účastní „Olympijského testu“; pořadatelé her pořádají turnaj, který se hraje ve stejné hale, kde se bude za osm měsíců konat olympijský turnaj – za odhodlaným zvoláním „vždy připraven“ stojí jen a jen dlouhé a pečlivé přípravy.

Rozhovor je to sice obsáhlý, ale nikoliv roztahaný, rozvleklý. Jana má co říct, určitě stojí za to si jej přečíst. Na několika místech jsme se dostali k tibetské otázce a vůbec k politickým otázkám v Číně – na ty bohužel nepodá odpověď žádný rozhovor…  

Jaký je Peking?
Peking je především kontrastní. Najdete tu luxusní nákupní třídy zaplavené snobskými hotely, obřími neony a billboardy s evropskými modelkami a Davidem Beckhamem, který se právě pořezal supertenkým mobilním telefonem. O pár kroků dál narazíte na historické chrámy, nádherné parky a kláštery různých denominací. A stačí uhnout z hlavní cesty a během několika sekund jste v pekingských hutonzích (nominativ singuláru = hutong) – uličkách, kudy s bídou projede rikša, někdy jen bicykl, sestávající z maličkých, chátrajících, nakloněných a na sebe nalepených chatrčí uplácaných takřka z prachu a bláta, v uličkách, které vám místo asfaltového povrchu nabídnou hromady zapáchajících odpadků a rezavějící torza jízdních kol, v uličkách, kde se bojíte pomyslet na to, jak je tu asi řešená kanalizace. Pracovně jim říkám „uličky tyfusky“.

Peking je přelidněný. Čtrnáct milionu jednotek levné pracovní síly. Sebeprimitivnější úkon se pyšní pověřenou jednotkou, častěji pověřenými jednotkami, jejichž náplní práce je třeba celý den stát na místě, a pokud se jich někdo na něco zeptá, zavolat výše postavené jednotce. Většina jednotek má nějakou uniformu. Lístky do metra trhá jednotka (výhradně ženského pohlaví) u každého vchodu. V hotelu mě od výtahu do jídelny (27 kroků) doprovázejí postupně tři stylově uniformované jednotky v bílých rukavičkách. V hale, kde se koná turnaj, jsou dvě až tři jednotky u každých dveří a u každého průchodu - pouze otevírají, zavírají a zdraví. V internet café, odkud píšu, jsou dvě jednotky za kasou a navíc se tu permanentně pohybují v prostoru tři jednotky, které jen koukají, zda někdo nepotřebuje asistenci. (Nepotřebuje. Kromě mě je tu sto kusů čínské mládeže, hodiny a hodiny pařící kvejkovité bitky a ríltajmové strategie. Mládež si mě nevšímá - vedle bizarních příšerek na okolních obrazovkách působím skoro jako domorodá jednotka a navíc už jsem v čínské lokalizaci Windows pokročila z úrovně bezmocný zoufalec na úroveň otrlý začátečník). A také jsou všude tucty policejních, vojenských a pořádkových jednotek. Na ulici, v metru, na všech veřejných prostranstvích, v recepcích hotelu, okolo haly. Ale to je trochu jiná story...

Peking je dokonale organizovaný. Na první pohled se to nezdá, ale všechno tady má svůj řád. Každý má přesně dané místo, svou roli a přesně plní zadané úkoly případně zavolá výše, pokud má provést něco nad rámec své působnosti. Propracovanější a hustější systém veřejné dopravy jsem nikdy neviděla. Zjevně to souvisí s přebytkem pracovní síly, ale druhým silným faktorem je disciplinovanost místních. Nebo je to nedostatek svobodné vůle? Ale to už zase sklouzávám...

Ivan Bunin moře velmi trefně charakterizoval slovy: „Moře je velké.“ Je Peking rovněž velký?
Pepo, Peking je velký. Vylepšila bych to nějakým kvalifikujícím příslovcem, abych naznačila, jak je velký, ale nešlo by to publikovat. A mimochodem, Čínská zeď je dlouhá. (úsměv)

Jaký je Peking deset měsíců před zahájením olympijských her?
Olympiádu tu vidíte, cítíte a slyšíte na každém kroku. Všude jsou plakáty, prodavači maskotů, každý druhý výrobek má novou nálepku „Beijing 2008“, aby prokázal svou kredibilitu jakožto „official product“. Polovina reklam a znělek v místní televizi souvisí s olympiádou. Peking je pulsující staveniště, jehož tep se s příchodem olympiády zrychluje. Předevčírem byla otevřená čtvrtá trasa metra (v novinách píšou, že pátá, ale chytře jednu ze stávajících tras překousli na dva kusy, tak ji vydávají za dvě). Do příštího roku by měla být otevřena ještě jedna nebo dvě trasy. Rostou tu hotely, stadióny, kanceláře - neuvěřitelným tempem. Badmintonový stadión je komplet hotový včetně tréninkové haly, veškerého zázemí, kontrolovaných příchodů a odchodu všech možných typů účastníků od hráčů přes trenéry, novináře, televizi, funkcionáře, doktory, dopingové kontrolory, delegace až po obyčejné diváky. (V Aténách šest (sic!) měsíců před olympiádou chyběly tribuny a podlaha, každý den jsme se opatlali o něco průběžně čerstvě natřeného a na místě budoucí tréninkové haly stála obrovská krtina, na ní bagr a v něm po celou dobu přípravného turnaje spal řecký bagrista.)

Tradičně zmiňované problémy jsou tři - nezkušenost s pořádáním (velké) akce (komunikace, organizace, chaos), doprava a smog. Jak řeší Peking své problémy a jsou ještě nějaké další?
Zkušenosti s pořádáním olympiády nemá nikdo na žádných olympijských hrách. Místní organizační výbor to vždy dělá poprvé. Ale nepochybuji o tom, ze Číňané mají zkušenosti s pořádáním akcí pro obrovské množství lidí. Zdá se sice, že se jim moc nechce „povolávat odborníky“, kteří už zkušenosti s pořádáním olympijských her mají, protože chtějí světu ukázat, ze Čína na to stačí, ale tenhle nedostatek více než dost dohánějí už zmiňovanou disciplínou a kvantitou lidské síly. O organizaci obavu nemam, o chaosu nemůže být řeč vůbec. Chaos bylo Řecko. (úsměv)

Angličtina je sice kámen úrazu, ale mají snahu, a každý umí velmi rychle najít někoho místního, kdo se domluví. Tedy pokud vás zrovna nezajímá vliv konfuciánské filozofie na rozvoj společenských věd v post-maoistické Číně.

Doprava je tady strašná, samá zácpa. Ostatně jako v každém velkém městě. Nemyslím si, že by Atény nebo Londýn byly lepší. A místní politická garnitura jistě najde příhodné sankce, jejichž hrozba místní dopravu ukázní...

Prvních pár dnů svého pobytu jsem myslela, ze ty řeči o smogu jsou přehnané. Bylo pěkně, čisto, po smogu ani památky. Jenže to byl týden státního svátku. V momentě, kdy fabriky zapnuly znova na plné obrátky, situace se prudce změnila. První den se ztratily mrakodrapy vzdálené necelý kilometr - nebylo je vidět ani za jasného denního světla, zmizely v šedožlutém knedlíku. Řekla jsem si – ty jo, to je smog. Omyl. Druhý den se viditelnost zkrátila na půl kilometru, třetí den na 200 metrů. Začaly bolet průdušky, rušnější křižovatky vyvolávaly kašel. Smrkám černě. Pak přišel déšť. Absolutní hrůza. Kašlací reflex je v pohodě, občas se totiž dostaví dávící. Po ulici si před obličejem držíte rukáv. Na větších křižovatkách je cítit síra.

Ale na druhou stranu, po dešti se to docela zlepší, sajrajt ze vzduchu je vlastně stlačen na zem. Jen auta zůstanou pokrytá vrstvou hnědočerného blátíčka. Než řidiči ometou své vozy obrovskými prachovkami, máte šanci si na kapotách prohlédnout, čím že máte natužené vlasy. Dlouhodobě špatný vzduch si vybírá svou daň - všichni místní mají chronický zánět nosohltanu nebo průdušnice nebo co to je - všude na ulici slyšíte jak „ho tahaj z paty“ a místo psích exkrementů (psi tu nějak na ulicích nejsou ... Čím to asi bude?) jsou všude vykašlaný flusance. Ale teď je víkend, tak je to zas v pohodě, a zítra ráno mizím prvním vlakem do hor...

Závěr? Vsadím klidně dvacku proti borový šišce, ze Peking zvládne organizaci bravurně. Myslím to vážně. Dopravu a smog vyřeší tím, že na dva týdny odstaví továrny a zakáže auta. Tady není problém zakázat cokoli....

Jako problém se mi spíš jeví přibývající volání organizací bojujících za lidská práva vyzývající k bojkotu her. Než jsem sem přijela, říkala jsem si: „Že se na to nevykašlou, vždyť jde o sport a ten by měl politiku vynechat.“ A teď - ač nerada - rychle měním názor. Sport tu není to hlavní. Coubertin odpustí. Mimochodem, stránky www.olympic.org (link se neodvažuji vložit) jsou cenzurované a odsud se na ně nedostanu, podobně jako třeba Wikipedia, komplet celá... Než to tu dneska zabalím, zkusím vygooglovat anglicky „svobodný Tibet“ a pak se rychle zdekuju. (úsměv)

Kde je hala umístěna? Na periferii či u centra?
Hala je spíš na periferii, patří k jedné z mnoha pekingských univerzit. Podle mapky jednotlivých olympijských stánků je to jeden z nejvzdálenějších od centra a je v podstatě na opačné straně města než hlavní olympijský stadión, kde je i největší koncentrace sportovišť. Ale je to kousíček od třetího městského dálničního obchvatu, takže dobře přístupné, tedy když není zácpa.

Vidělas i jiná „budoucí olympijská místa“?
Zatím ne, chystám se, když bude čas.

Peking je doslova prodchnut historií. Je to tak? Co na tebe nejvíce zapůsobilo?
To je pravda, několik tisíciletí císařských dynastií.... Ale já na historii moc nejsem. Po třech dnech mi přišlo všechno stejné. Líbí se mi parky. Působí na mě ale víc Peking prodchnuty současností. Kupodivu taky všechno stejné, staví se rychle a jsou to takové železobetonové kostky bez nápadu, jen pokropené ohavnými klimatizačními agregáty za každým oknem. Jen luxusní hotely v centru jsou vylepšené - na betonovém kvádru je nasazena jehlanovitá střecha s obdélníkovou podstavou a se zvednutými přečnívajícími špičkami - taková pagodka na obrovské králikárně. A pak je tu ještě ta novodobá historie ... Na každém kroku. Vstup do císařského paláce hyzdí obrovská Maova podobizna. Rudé hvězdy, čínské vlajky, propaganda z ampliónu. V obchodě s klasickým čínským uměním najdete mezi kaligrafii, mezi portréty konkubín a mezi nejrůznějšími ztvárněními čtyř ročních období třeba i obrázek zpívajících pionýrů v rudých šátcích před „Památníkem lidových hrdinu“ a portrét odhodlaně rudé gardistky s rozjásanou tváří hledící vstříc kulturní revoluci... Bohužel to asi není myšleno jako vtipný artefakt.

Ale abych nebyla pořád negativní, ze všeho nejvíc na mě zapůsobila Dlouhá čínská zeď (je fakt spíš dlouhá než velká). Skvělý celodenní výlet s desetikilometrovou procházkou po zdi, proložený šplháním na strážní věže. Zeď sama o sobě je fascinující tím jak je dlouhá a představou všech těch lidí, co ji museli stavět. Jinak je to prostě hradba z cihel a kamení, která celkem vkusně doplňuje to, co je na ni nejlepší - okolní hory. Výhledy jsou nepopsatelné. Neuvěřitelně členitá krajina, která se směrem k horizontu na čínské i mongolské straně pomalu zvedá do výšky asi 2500 metrů. V dohledu téměř žádná civilizace, jen zeď - ta největší stavba, kterou kdy člověk postavil - jako bezvýznamně malicherná nitka decentně zdobí jeden z mnoha hřebenů čehosi nekonečně většího.... Ale konec sentimentu. Čtyrhodinový výlet po zdi končil v údolí, kde Číňané uprostřed nedotčené přírody, přímo pod zdí, u nástěnky o kulturním dědictví opečovávaném stranou a vládou oplývající moudrostí podobně nekonečnou, jako je zeď sama, postavili betonovou přehradu. Co dodat?

Myslíš, že má pekingská olympiáda potenciál stát se historickou olympiádou, olympiádou, která vstoupí do dějin?
Každá olympiáda je lepší než ta předchozí - víc zemí, víc sportovců, víc sportů, nové technologie, nové nápady... A které olympiády vstoupily do dějin? Los Angeles a Moskva? Mnichov? Nebo Berlín? Upřímně doufám, že Peking do dějin nevstoupí.

Bude to i historická událost pro Český badminton? Postoupí nějaký český hráč na olympijské hry? Kdo to bude?
Postoupí. Přála bych to tomu, kdo tomu věnuje největší úsilí.

Zúčastníš se olympijských her i ty?
To nevím. Neznám postupový klíč pro čárové rozhodčí.

Pepa Rubáš

• Olympijská kvalifikace
   

• Kvalifikace má za sebou pět měsíců - rozhovor s Petrem Koukalem

• Kvalifikace má za sebou pět měsíců - rozhovor s Janem Fröhlichem

• Kvalifikace má za sebou pět měsíců - rozhovor s Kristínou Ludíkovou

• Kvalifikace má za sebou pět měsíců - rozhovor s Martinou Benešovou