Starověké olympijské hry

První starověké hry se podle zprávy historika Hippiáse z Élidy konaly v roce 776 př. n. l. v řecké Olympii, odtud název olympijské.

Ve stejném období – v 8. století př. n. l. – řecký básník Homér ve svém eposu Illias popisuje mimo jiné i sportovní vyžití v kruté válečné době. Jak jinak než velmi rozsáhle – byť tato klání trvala pouhý den – líčí konání sportovních turnajů při obléhání Tróje v rámci tryzny nad zemřelým hrdinou Patroklem.

Právě tyto dvě události jsou označovány za konec temného období a počátek archaické doby, jež dala v mnoha směrech základ pozdějšího klasického Řecka.

Ale opusťme slepého básníka obdařeného značnou fantazií a držme se olympijských her. Na prvních oficiálních olympijských hrách v roce 776 př. n. l. byla vypsána pouze soutěž v běhu „na jeden stadion“ (dromos; 192,27 m), ve které zvítězil Koroibos z Élidy, jež je znám jako vůbec první olympijský vítěz.

V dalších letech se hry konaly jednou za čtyři roky, pravděpodobně při prvním úplňku po letním slunovratu, tedy mezi posledním červencovým týdnem a polovinou srpna.

Jejich neoddělitelnou součástí byly také náboženské obřady, které zůstávaly prakticky v nezměněné podobě, zatímco sportovní program se postupně rozšiřoval. Na čtrnáctých hrách (724 př. n. l.) byl program zdvojnásoben, a to doslova – k původnímu běhu na jeden stadion byl přiřazen závod na dvojnásobné trati. Na patnáctých hrách (720 př. n. l.) přibyl běh na dlouhé tratě (dolichos; 7, 12 nebo 20 stadionů, tedy až 4 km), na osmnáctých (708 př. n. l.) se poprvé závodilo v pětiboji (běh (dromos), skok, hod diskem a oštěpem, zápas), na třiadvacátých (688 př. n. l.) se přidalo boxování, na pětadvacátých (680 př. n. l.) se závodilo v jízdě na koních a zápolilo v pankratiu (spojení zápasu a boxu) atd.

O významu starověkých olympijských her svědčí nejen to, že historikové s jejich prvním konáním spojují vznik 300 let trvající epochy, či skutečnost, že Řekové svůj kalendář dělili na olympijská období, ale především rozsáhlé přípravy a samotná organizace her.

Deset měsíců před zahájením byl zvolen desetičlenný sbor hlavních pořadatelů (helladoniků), který měl za úkol hry zorganizovat, vybrat závodníky a dohlížet na jejich přípravu (závodníci 60 dní před samotnými závody společně v Olympii trénovali), rozhodovat případné spory a konečně i rozdělovat ceny.

Rok před začátkem oznamovali vybraní poslové po celém Řecku přesný termín olympijských slavností a vyhlašovali „svatý mír“ (ekecheiría). Je všeobecně rozšířený omyl, že toto příměří znamenalo zastavení všech probíhajících válek. Nikoliv. Tento mír znamenal pouze nedotknutelnost posvátného olympijského území, na němž se nacházely chrámy boha Dia a bohyně Héry.

Vlastní olympijské hry trvaly zpočátku den, později se protáhly až na týden. Vždy začínaly slavnostním průvodem, završeným obětí Diovi a přísahou závodníků, ve které slibovali, že budou soutěžit dle pravidel.

Sportovního klání se mohli zúčastnit pouze svobodní – nikoliv otroci – a mravně bezúhonní občané řeckého původu; atleti, jež byli hodni soutěžit před zraky bohů. Hry nebyly zábavou pro davy – jako později u Římanů („chléb a hry“) – představovaly demonstraci symbiózy ducha a těla.

Stát se olympijským vítězem byla největší pocta, jaké kdo mohl dosáhnout. Socha vítěze byla vztyčena na Altisu vedle soch bohů. Olympijský vítěz se stal hrdinou na jehož počest byly pořádány oslavy a skládány písně.

A právě tato sláva vedla ke zkáze starověkých her. Vítězové již dávno nebyli dekorováni pouze olivovou ratolestí, byť uříznutou zlatým srpem. Vzhledem k rostoucímu významu olympijských her, začali logicky získávat větší a větší pocty – stravu zdarma, věcné dary, osvobození od daní atp.

Původně ryze amatérští atleti se stali profesionály a vstupovali do služeb svých „sponzorů“ – náklady na trénink byly tak vysoké, že se na nich mohli podílet pouze aristokraté.

Areál v Olympii.

Od 4. století př. n. l. začali diváci opovrhovat atletickými disciplínami. Hry ovládly pěstní souboje a zápas. Ještě později byly vystřídány závody koňských spřežení a gladiátorskými zápasy. Naprostý úpadek olympijských her nastal v době rozšíření římského vlivu. V roce 67 n. l. se olympijským vítězem v závodě koňských spřežení stal císař Nero, aniž by vůbec projel cílem – jeho protivníci raději odstoupili ze strachu, že by za svou opovážlivost soupeřit s krutým císařem mohli zaplatit svými životy.

Antický ideál už byl dávno mrtev, hry směřovaly ke svému zániku. Roku 394 n. l. je na popud milánského biskupa Ambrosia – nezapomeňme, že vliv křesťanství stoupal a hry byly pohanské – císař Theodosius zakázal.

Téměř přesně na 1500 let byla olympijská myšlenka zapomenuta.

Pepa Rubáš

Pokračování - Obnovení olympijských her