Badmintonové soustředění TJ Astra ZMZ v L. A.

Ne, badmintonisté opravdu nemají prostředky na soustředění v Los Angeles. L.A. (čti el ej) je pouze zkratka, která se vžila mezi badmintonisty pro označení východočeského města Lanškroun. Toto malebné město v podhůří Orlických hor se mezi 17. a 24. srpnem 2002 stalo již poněkolikáté místem badmintonového soustředění malých i velkých hráčů TJ Astra Zahradní Město Praha.

S naprostou samozřejmostí se hlavní organizátorce Martině Maixnerové podařilo ukočírovat přes 80 žádostivých badmintonistů. Byli jsme rozděleni do tří až čtyř skupin, jejichž program se během dne různě proplétal. To uvítali především mladší účastníci, kteří se se svými rodiči mnohdy celý den neviděli.

První skupinu, pod odborným dohledem Martina Osičky, tvořili hráči "A" a "B" týmu dospělých, kteří se zde připravovali na II. ligu. Druhou skupinu žáků kategorií U13 a U15 trénovala Markéta Osičková, jeden z mála promovaných trenérů badmintonu v Čechách. Ti ještě mladší měli také svůj program, který střídavě vedly Erika Hanfová a Jarka Nováková (snad nejúspěšnější badmintonistka československé historie). A protože všechny děti měly na soustředění alespoň jednoho rodiče, byla poslední skupina tvořena právě jimi. Byl zde tedy prostor též pro badminton rekreační, místy až plážový.

Pro některé začínal den snídaní, pro jiné hned první fází tréninku buď na "ovále" nebo v terénu. "Oválem" bylo označeno sportovní hřiště u Domova mládeže ISŠ, ve kterém jsme byli ubytováni. Tím, čím byl "pahorek" pro trestance ve známém americkém filmu, byl pro nás běh v terénu směrem k Zámečku. Pět kilometrů k této zřícenině se pro mnohé stalo noční můrou. Kdo vydržel mohl se těšit i na trénink s raketou v tělocvičně.

K dispozici jsme měli dvě tělocvičny. Jednu pětikurtovou ve zcela nových prostorách Integrované střední školy, druhou tříkurtovou v Základní škole na Smetanově ulici.

Snad nikdo ze všech zúčastněných hráčů se zatím nesetkal s tak pečlivě připravenými tréninkovými jednotkami. Několik týdnů dopředu si oba hlavní trenéři, Markéta a Martin, začali promýšlet náplň pro všechny skupiny a výsledkem bylo propracování tréninku do dvouminutových úseků, které navíc braly ohled na stoupající únavu svěřenců. Většina z nás se také proto dožila konce soustředění bez vážnějších zranění.

Nahromaděnou únavu nám výrazně pomáhalo překonat romantické prostředí u místního rybníku, kam jsme chodili, do nově otevřené restaurace, na večeře. Příjemnou náladu se snažil podpořit i šéfkuchař svými výtvory. Především zde se pak probíraly nejdůležitější události uplynulého dne.

Čas uplynul velmi rychle. Největší odměnou pro všechny, kteří se podíleli na organizaci, byly mnohé povzdechy dětí: "Proč bylo to soustředění tak krátké? Příště ho musíme udělat aspoň na dva týdny!".

Takže ještě jednou Díky Vám Martino, Markéto, Martine, Eriko, Jarko, .....