Ještě dva dny bude platit, že Eva Lacinová je jediná česká účastnice olympijských her. Eva se zúčastnila her v Barceloně – ale nikoliv ve čtyřhře, kde spolu se sestrou Jitkou patřily mezi dvacet nejlepších párů světa, ale ve dvouhře.  

Už tvá kvalifikace na hry v Barceloně neprobíhala zcela jednoduše.

Tenkrát vlastně badminton na olympijských hrách úplně začínal, protože čtyři roky před tím byl v Soulu pouze jako ukázkový sport, takže všechno bylo trošku jiné, než je tomu dnes. Dostat se vůbec na olympijský žebříček znamenalo startovat nejméně na osmi mezinárodních turnajích, kde nesměla být tříměsíční pauza.

Jelikož v létě byly turnaje v Asii, začala jsem sbírat body až poslední sezonu. Největší šanci kvalifikovat se měl tenkrát Tomasz Mendrek ve dvouhře a já se sestrou ve čtyřhře. Jelikož Jíťa byla tenkrát zároveň i ve dvouhře jednička a já dvojka, tak jsme hrály na těchto turnajích také singly.

V únoru si bohužel poranila koleno a tak jsem o hrách dál už nepřemýšlela. Zraněním sestry jsem se posunula na pozici naší jedničky ve dvouhře a byla nominovaná svazem na další turnaje, které jsem odehrála.

Nakonec jich bylo přesně osm a já byla moc ráda, protože jsem se těšila na to, že vlastně zjistím, jak na to jsem, zda mně chybí dvacet, padesát nebo třeba sto míst.

Když tenkrát volal předseda svazu Lojza Patěk k nám domů a říkal, že to Tomasz dokázal, měla jsem z toho radost, protože pro to udělal maximum; rok trénoval v Německu a rok ve Francii s národním družstvem.

Když ale pak řekl, že jsem tam i já, tak to byl pro mě šok.  
 

Jakého nejlepšího umístění na světovém žebříčku jste spolu s Jitkou dosáhly?

Myslím, že jsme byly na 19. nebo snad 18. místě ve čtyřhře na světovém žebříčku – já ani přesně nevím. (úsměv) 
 

Ty jsi, jestli se nepletu, dokonce dala v práci výpověď, aby ses mohla připravovat na hry. Jak probíhala tvá závěrečná příprava?

Ano, když jsem se dozvěděla, že jsem se, jak já říkám „ náhodně“ kvalifikovala do Barcelony, dala jsem v práci výpověď. (úsměv)

Celou tu olympijskou sezonu jsem totiž chodila do práce a trénovala pouze některé dny večer. Takže má závěrečná – ale i jediná – příprava byla 2-3 měsíce.

Doladit v této omezené době fyzičku, hraní a připravit se vlastně na vrchol sezony byl dost velký problém jak časový, tak i ve sparingpartnerech, kteří v květnu, červnu a červenci už na kurtě netrénovali.

V té době mně nejvíce pomáhala sestra, která přestože ještě nebyla po zranění zcela fit, tak se mnou trénovala na Spojích, kde mi Láďa Šrámek vyšel s tělocvičnou maximálně vstříc. 
 

Jak bys zhodnotila svůj výkon na olympijském turnaji?

Myslíš zhodnotit 0:11 a 2:11? Bohužel los mi moc nepřál, tak jako třeba Tomaszovi, moje soupeřka Doris Piche byla lepší (byla kolem 20. místa na světovém žebříčku) a příprava 2-3 měsíce prostě nestačila. Chápu, že na to někdo může koukat, že jsem dostala pěkně nařezáno, ale já prostě proto v té době víc udělat nemohla. Jo a nejkratší zápas to nebyl. (úsměv).

Většina sportovců si pochvaluje atmosféru olympijské vesnice i atmosféru celých her. Jak se hry líbily tobě? Co pro tebe byl vůbec největší zážitek her?

Pro mě těch zážitků bylo několik. Slavnostní zahájení, ostatní sportovci, ale asi opravdu největší byl pro mě beďas – v Barceloně jsem poprvé viděla hrát světovou špičku na vlastní oči, jelikož mistrovství světa jsem se před tím nezúčastnila, takže jsem vlastně poprvé viděla ta největší badmintonová esa.  
 

Pouze dva čeští hráči mohou Petru Koukalovi a Kristíně Ludíkové radit z pozice zkušených, z pozice účastníku her. Co bys jim poradila ty?

Co se týká badmintonu, tak věřím, že oba na kurtě udělají maximum a doufám, že se jim povede „přežít“ první kolo, protože každý zápas tam bude velmi náročný – hodně bude záležet i na losu.

A jinak jim přeji, ať si tam krásně užijí celou tu olympijskou atmosféru, protože dle mého názoru, je to ta nejkrásnější odměna pro sportovce, za celou tu dřinu co do sportu za všechna ta léta dali.  
 

Pokud vím, tak už si badmintonu dala vale. Nestýská se ti?

Je to možná překvapující, ale ani nestýská, jednou ten „badmintonový důchod“ přece přijít musel.

Ono je docela těžké si pořád uvědomovat, že nemůžeš trénovat tak, jak bys chtěla a měla, protože ti to již zdraví nedovolí jít do maximální zátěže, takže já si vlastně  posledních 10 let užila beďas tím, že jsem se jím bavila – a o tom to je. (úsměv)