Jana Honnerová se účastní olympijských her jako jedna z devíti nečínských lajnových rozhodčích. Rozhodčích, kteří budou pod velkým tlakem, neboť právě tato „mezinárodní skupina“ by měla rozhodovat všechny zápasy Číňanů. A že jich bude.  
 

Olympijské hry?

Bude to znít jako patetické coubertinovské klišé či banální filozofování, ale to hlavní je v názvu samotném. Hry. Ne mistrovství, ne turnaj, ne soutěž. Hry od slovesa hrát (něco, na něco nebo někomu), ale především hrát si. Někteří tam zajisté jedou vyhrát, ale to je minoritní vedlejší produkt.

Odpovím proto negací – pro mě olympiáda především není o výsledcích. Dřív jsem při hrách sedávala u televize, a byla jsem zklamaná, když Češi nevyhráli. Reportéři hlásili „náš závodník skončil bohužel až na osmém místě“ nebo „nikdo z českých hráčů se nedokázal probojovat z kvalifikace“ nebo „medailovou radost nám zkazil sportovec z USA“ a já jsem si pomyslela, že ti naši jsou teda fakt slabí, a byla jsem skleslá.

No a pak jsem v Aténách zjistila, že to je úplně jinak. Viděla jsem tu masu sportovců, kteří vynaložili roky úsilí, aby se na olympijské hry dostali, a samotná účast pro ně byla nejsladší odměnou. Odměnou, kterou si přijeli vychutnat, nikoli dalším stresujícím turnajem, kde zuřivě bojují o každý bod. Samozřejmě to neznamená, že by někdo své vystoupení odfláknul. Ale olympiáda je svátek, který si hráči přijedou užít. Je to jeden obrovský mejdan a sportovci se na něm baví. Dneska už reportáže o výsledcích nesleduji, protože pro ty, kterých se to týká především, je na první místě být u toho a především radost ze hry. A tak tě, Pepo, předem varuji, že tvé další otázky budu trochu bojkotovat.
 

Na co se letos nejvíce těšíš?

Těším se na tibetskou restauraci schovanou v prvním patře nenápadného činžáku v zastrčené uličce, která je náhodou kousek za českou ambasádou. Dám si nějakou specialitu z yaka a tibetský jogurt a možná, že najdu odvahu objednat si i čaj s máslem. 
 

Badminton na olympijských hrách?

Vybavují se mi dojemné rodinné obrázky. Tehdy asi pětiletá Neve Robertson se vždycky hned po zápase vydrápala na hrazení mezi tribunami a hrací plochou nebo rovnou přelezla přes a zuřivě vítala oba mixery.

Dokázal jí sekundovat jen Tylio, zpěvák gospel songů a manžel Mii Audiny, v nepřehlédnutelném oranjes tričku. Po olympiádě dokonce Mie složil a na oslavném večírku zapěl ódu s ústředním tématem „my silver medalist“. 
 

Jak odhaduješ šance českých hráčů?

Upřímně, Petrovi moc šancí nedávám. V očích nezadané středoevropanky to sice je sameček par excellence, ale bizarně groteskní vkus čínských fanynek, jež ztělesňuje Bao Chunlai coby zbožňovaný idol mužství, hraje jednoznačně proti Petrovi.

Kristína naopak zaboduje – její veliké oči a nepolevující úsměv od ucha k uchu nadělají v srdcích místní populace pěknou paseku. 
 

Na jakou disciplínu se nejvíce těšíš?

Pro mě je vždycky nejzábavnější disciplína boj s čínskými hůlkami. Už jsem překonala úroveň „slizký knedlík“, „zrnko kukuřice“ i „burák“. Letos se chystám pokořit „bambusový výhonek“. 
 

Kdo vyhraje obě dvouhry?

Soudíc z konstrukce otázky zřejmě nějaký hermafrodit. 
 

Kdo vyhraje tři čtyřhry?

Dva hermafroditi? 
 

A kdybych nepoužil novinářskou zkratku a zeptal se, kdo vyhraje jednu z disciplín?

Já si fakt neumím tipnout, kdo vyhraje. Z předchozích výsledků se to nepozná. 
 

Nemusíš tipovat, prostě oznam jména dvou budoucích olympijských vítězů.

Přála bych to v singlech Taufikovi Hidayatovi a Hongyan Pi. Použij to klidně jako tip. 
 

Proč Hongyan?

Protože je to hrozně milá a fajn holka a má můj hluboký obdiv za to, že se vydala sama přes celou zeměkouli žít v cizí zemi, která není badmintonově kdovíjakou hvězdou. Musela se paralelně učit anglicky a francouzsky, což pro Číňanku není žádný med. 
 

Proč Taufik?

Tak třeba proto, že má skoro tak dobrou backhandovou smeč jako můj týmový kolega Jirka Voda. A protože jako jeden z mála asiatů umí hrát vtipně. Má to jiskru, nápad, není to přiblblé běhání, poskakování, řezání. 
 

Pokud někdo překvapí, kdo to bude?

Na hrách v Aténách 2004, chvíli po úplně posledním zápase turnaje, finále mužské dvouhry, jsem se na ochozu haly potkala s Raphaelem Sachetatem, oficiálním fotografem a reportérem BWF. Byl rozverný, jako vždycky, spokojený, že může konečně odložit foťák, vymýšlel, kam půjde večer zakalit, ale taky byl nějaký překvapený.

To posledně jmenované rozpoložení mysli mi vysvětlil takhle: „Před tím, než olympiáda vůbec začala, ke mně přišel Morten Frost a dal mi do ruky malý složený papírek. Vůbec nic mi k tomu neřek, jen že prý ho smím rozbalit, až bude po všem. No tak jsem ho teď rozbalil, a stojí tam jen ‚Taufik‘.“

Takže Pepo, pokud má někdo překvapit, zeptej se na to Mortena a vsaď kupu peněz. Doufám, že mě pak za zlomek závratné výhry pozveš na večeři. (úsměv) 
 

Co by sis dala nejraději?

Něco z vody – lososa, slávky na víně... 
 

Tak já to zkusím a pak tě pozvu.

Zkus to; v tom případě doufám, že Raphael nekecal. (úsměv) 
 

Komu z Evropanů dáváš největší šance?

Přála bych všem jmenovaným i nejmenovaným šanci si olympiádu vychutnat, užít a odjíždět z ní s veselou myslí bez ohledu na výsledek. 
 

Získá Evropa nějakou medaili?

Přece Hongyan. A potom Britové bronz v mixu. 
 

Jací Britové?

No to nevím. Jedni nebo druzí. 
 

A kdybys musela znovu tipovat?

Tak asi Gail s Nathanem.  
 

Ty se her také aktivně zúčastníš. Sportovci si plánují nějaké umístění, co si plánuješ ty? 

Asi hlavně nic nezvorat. Nebo alespoň ne moc. Nebo ne v televizi. Nebo ne za stavu 19:19 ve třetím setu. 
 

Další otázka bude, že sportovci trénují, připravuješ se také? Třeba si před zrcadlem nacvičuješ pevný výraz „ano, opravdu out“?

Připravuji se na dovolenou, kterou si beru předtím. Jedu na dva týdny do Sechuanu. V plánu jsou především hory - západní polovina Sechuanu se rozkládá na východním okraji Tibetské náhorní plošiny. Příprava obnáší například nákup pláštěnky, protože je tam právě období dešťů. Pak taky nákup kompasu a repelentu a MP3 přehrávače, abych se tam nezcvokla z toho, že nemám s kým mluvit. Tedy s kým by bylo, lidí je tam požehnaně. Ale společná řeč chybí. Loni to bylo občas hodně smutné a komunikace s domovem mě držela při vědomí. Taky jsem se zařekla, že už tam nikdy nepojedu. 
 

Proč bys tam nikdy nejela?

Čína je jiný svět. Příliš odlišný od toho našeho. Najednou nemáš to, co doma považuješ za samozřejmé a o čem doma vůbec nepřemýšlíš: Soukromí a společnost.

Neustále se ti někdo snaží něco prodat, někam tě odvézt nebo z tebe jinak dostat korunu. Tahá tě za rukáv, z nepříjemně malé vzdálenosti vehementně cosi vykřikuje. Nikomu nerozumíš a všichni zuřivě gestikulují. Nevíš jestli ti nadávají nebo se ti snaží pomoct.

Cokoli zařídit nebo koupit trvá neskutečně dlouho a stejně nevíš, jestli jsi dosáhl toho, co jsi chtěl. Lidé se na tebe lepí ze všech stran, je to pro ně přirozené. Nedokážeš si v restauraci objednat poživatelné jídlo. Z nápisů na ulici ani nepoznáš, kde je restaurace. Záchod nemá přepážky, někdy ani dveře. Většinou není ani ten záchod.

Všude jsou zdi a ploty.

Po ulici občas tečou splašky.

Ti vzácní lidé, kteří ti rozumějí, odpovídají jen nacvičené fráze.

Všude je policie, vojsko a strážníci.

V místech, kde lze čekat turisty nebo problémy, jsou navíc tajní.

Není co dýchat, ve městech a na cestách víří vzduchem tuny prachu a smogu.

Škrábe tě v krku, kapesník máš celý černý.

Řeky jsou husté a barevné.

Na okrajích měst žijí lidé na smetištích.

V jediném hotelu, jaký dokážeš najít, se netopí a neteče teplá voda, ač venku v noci mrzne. Možná se to zdá banální. Řešit materiální potřeby, když se má člověk opájet krásou cizí země, vůní exotiky, hltat všechno nové a neznámé. Seděla jsem zmrzlá na posteli kdesi v zapadlé vesnici v nádherných horách. Sama, hluchá, němá, negramotná, hladová, zabalená do všeho, co jsem našla. Sbírala jsem odvahu vydat se do plesnivé koupelny s ledovou kapající sprchou. Do mysli se vkrádala trýznivá otázka, co že to tam sakra dělám. Má zvědavost a touha po dobrodružství byly pokořeny, chtěly domů, jako nikdy předtím. Tak proto. 
 

A proč jsi tam nakonec jela?

Odpověď na tuhle otázku je přeci do puntíku stejná, jako ta předchozí. Co tě nezabije…