Ondřej: Ještě ve čtvrtek jsem se bál udělat jiný pohyb než chůzi, v pátek jsem zkusil pár kroků, v neděli už v Paříži rozehrávku na celé půlce. I přes pevné obvázání nohy mě tam často píchalo, ale bolest rychle odezněla, což jsem bral jako dobré znamení. V pondělí na tréninku už jsem to zkoušel rozběhat a vše vypadalo v pořádku, a tak jsme se s Tomášem a Pavlem domluvili, že budeme při zápase s KKK a TBH hrát víceméně „normálně“, tedy že upustíme od původní varianty „Ondřej schován v jednom rohu, Tomáš na zbytku hřiště“. Před utkáním jsem si pořád říkal „hlavně neudělej žádnej nekontrolovanej pohyb a nechtěj nikam skákat“, což se mi až na jeden hluboký výpad podařilo. Dokonce jsem šel na vystřelené podání, s čímž jsme v předzápasových plánech vůbec nepočítali. (úsměv)

Ondřej: Nemohl jsem skákat a po zadních úderech jít dopředu za balonem. Obojí je v deblu docela problém.

Ondřej: Když jsem po pár výměnách zjistil, že s mou nohou je zatím vše v pořádku, oddychl jsem si. Zápas mě pak bavil.

Tomáš: Když Boon Heong Tan poprvé vypálil svůj projektil, nevěřili jsme vlastním očím. Míč vlastně ani nebyl vidět. Celkově je jejich rychlost neuvěřitelná. Na druhou stranu musím říct, že se nám povedlo postupem času navyknout na jejich tempo a dostávali jsme se do výměn. Celkově jsme si zápas užívali. Měli jsme štěstí, že utkání bylo na programu jako úplně poslední zápas dne, takže se pozornost všech diváků upírala jen k tomuto zápasu, tedy spíše k Malajcům. Diváci vytvořili moc pěknou atmosféru a myslím, že si zápas užili. Na něco takového by si člověk docela snadno zvykl, ale v Evropě je větší počet diváků bohužel stále spíš výjimkou.

Tomáš: Byla to zajímavá náhoda, což jsem si uvědomil až později. Tzv. „racket switch“ jsem poprvé naživo viděl v podání Rexy Mainakyho, když společně s Rickym Subagjou hráli exhibiční utkání proti Markisovi s Hendrou a byl to právě Rexy, který při našem zápase seděl na trenérské stoličce za Malajci.

Co se týče výpletů, myslím, že spotřebu nemám nijak nadprůměrnou, je to kolem 250 výpletů za sezonu. Přiznávám se, že rakety lámu častěji než je normální. Přesné číslo neznám. Ale je to vždycky při úderu, nikdy ne při střetu se spoluhráčem. Snažím se proto omezit posilovnu na minimum.

Tomáš: Především v neopakovatelné atmosféře mistrovství světa. Jak už jsem říkal v předchozí odpovědi, atmosféra byla ještě umocněna tím, že jsme v hale hráli sami. Navíc zápas byl přenášen televizí Eurosport a komentovala ho Gillian Clark, „oficiální hlas badmintonu“, legenda, kterou dobře známe z komentátorského stanoviště všech světových turnajů, což byla pro nás velká čest.

Na konci utkání se nám vůbec nechtělo odcházet, nejraději bychom hráli ještě dalších několik setů. Uteklo to strašně rychle. Odcházeli jsme ale s dobrým pocitem, na lepší výsledek než 15:21 a 13:21 jsme v danou chvíli neměli. Třešničkou na dortu a silným hnacím motorem do dalšího tréninku bylo, když za námi po zápase v zákulisí zašel sám Rexy Mainaky a pochválil nás za předvedený výkon. V takovou poctu jsme ani zdaleka nedoufali a když Rexy odešel, měli jsme skoro slzy v očích.

 

Tomáš: Letošní mistrovství světa bylo moc dobře zorganizováno, Francouzi si dali záležet. Od dopravy do hotelu, do hlavní i tréninkové haly, přes „players lounge“ s pitím i jídlem zdarma, všudypřítomní dobrovolníci. Vše fungovalo perfektně. Jedinou věcí, kterou by bylo možné vytknout, je ovzduší v hlavní hale. Hala nebyla vybavena klimatizací a teplota u kurtů stoupala k 35°C. Na druhou stranu to byla i výhoda, protože klimatizované haly mají jednu nepříjemnou vlastnost - tzv. zanášejí. Slyšel jsem ale hodně hráčů, hlavně ze starší generace třicátníků, jak si na teplotu stěžují.

Co se týče vývoje turnaje, zaujal mě především zápas pánů Robertson, Clark proti čínským jedničkám Cai, Fu. Nathan a Anthony přijeli s dobrou formou: v prvním kole vyprovodili legendárního Tonyho Gunawana ve dvou hladkých setech, což bylo překvapení. Mluvili jsme i s jejich kolegy z anglické reprezentace, kteří nám potvrdili, že Robertson s Clarkem teď hrají ve velké formě. Ale když nejlepší Angličané nastoupili proti čínským šílencům Fu Haifeng, Cai Yun, v podstatě se ani nejednalo o zápas. Číňané zvítězili rozdílem více než jedné třídy. Ve druhé polovině zápasu se Angličané už ani nesnažili o odpor, protože pochopili, že nemají co nabídnout.   

Ondřej: Potěšilo mne, že Koo a Tan porazili své odvěké rivaly z Koreje. Když jsem viděl, jak velkou legraci si Číňané Cai - Fu dělají z Robertsona s Clarkem (21:6, 21:9), o vítězi turnaje jsem měl v podstatě jasno.

Tomáš: Neviděl jsem seznam přihlášených, ještě ani žádný není, takže těžko můžeme být konkrétní, ale budeme se snažit domácímu publiku udělat radost dobrým výsledkem.