Jaký byl tvůj osobní rok 2011?
Nemůžu si stěžovat, mohlo by být i hůř. Znáte to, práce bylo dost, ale klidně by jí mohlo být víc. Nebo vlastně práce míň a víc peněz. (úsměv)

A badmintonový rok?
Procestovala jsem zase kus Evropy a částečně i světa. Pískala jsem na deseti turnajích – osm bylo v zahraničí – a na dalších pěti jsem dělala video pro Badminton Europe TV. Takže rok 2011 byl plný badmintonu. Bylo by pěkné nebýt dobrovolníkem a být za to placena.
Asi největším zážitkem bylo Mistrovství světa juniorů na Tchajwanu. Měli jsme na rozdíl jiných turnajů konečně i šanci něco vidět.

Z hlediska změny pravidel se hojně diskutovalo o „pravidlo sukní“. Jaký byl tvůj názor na toto poměrně neohrabaně schvalované a následně rušené pravidlo?
Na jednu stranu by to mohlo být zajímavé, ale nevěřím, že to může zatraktivnit badminton. Některé hráčky moc jako holky nevypadají a nepohybují se tak. Navíc to vidím i teď - v čem je to atraktivnější, když si holky neustále stahují dolů nohavičky pod sukní? Omlouvám se, ale připadá mi to, jako když si kluci upravují své „věci“. Super pro televizní kamery.

Takže můj názor je asi jasný - věřím tomu, že badminton se dá udělat zajímavý i jinak.

Ty jsi se zúčastnila řady světových turnajů. Jaký na tebe udělaly dojem, jak vnímáš posun světového badmintonu směrem k divákům a do světa „velkého sportu“?
Ono je to různé na různých turnajích. Na mistrovství světa juniorů na Tchajwanu nebyli v podstatě žádní diváci. Naproti tomu Swiss Open, All England se hodně snaží. Já si užívám prezentaci, nástup na hřiště atd., takže mě se ten posun směrem k divákům líbí moc.

Dokonce se mi líbí, jak se diváci mění. Když jsem byla na All England v roce 1999, tak bylo v hale během výměny hrobové ticho. Dnes i některé evropské turnaje se trošku přibližují těm asijským, ale opravdu jen trošku. V Malajsii bylo 16 000 lidí a nebylo slyšet vlastního slova ani během výměny. Atmosféra byla skvělá.

Samozřejmě se tím ale vytváří i mnohem větší tlak na nás rozhodčí - spousta televizních kamer, internetové diskuze, You Tube videa. Očekává se od nás větší profesionalita.

Tou vůbec největší sportovní událostí budou olympijské hry. Ty jsi byla nominována jako jedna z empajrových rozhodčích. Jak se na turnaj těšíš a jak se budeš připravovat?
Ono se na to asi moc připravit nedá. Nejsem žádný nováček, nejvyšších světových turnajů se účastním každoročně již od roku 2000, ale určitě to pak v Londýně bude velký tlak. Proto se snažím zúčastnit se co největšího množství turnajů - z těch větších turnajů mě čekají mistrovství Evropy týmů v Amsterdamu a Swiss Open.

Hráči o svých slabinách neradi mluví, tak to zkusíme u tebe. Jaká je tvá slabina jako rozhodčí? A kde jsou naopak tvé silné stránky?
Moje slabina? Moc se neusmívám a jsem moc přísná. Moje silná stránka je, že jsem přísná, ale férová, i když by s tím občas někteří hráči nesouhlasili. (směje se)

Rozdělíš se o nějakou pikantérii ze zákulisí světového badmintonu?
No nic pikantního mě vážně nenapadá. Jen občas o zajímavé situace není nouze. V Římě na Italian International běhala po hřišti ještěrka. Byla velmi čiperná - když se jí snažili chytit, tak prostě zalezla pod stojan na sítě a když si jí přestali všímat, tak po nějaké době zase vylezla. Když se ji nakonec organizátorům podařilo ulovit, sklidili potlesk od obecenstva.

Kdo je pro tebe světovým badmintonistou roku, nejlepším hráčem a hráčkou v každé disciplíně.
Určitě Lee Chong Wei a Tine Baum.

A pokud bys měla vybrat svého favorita, oblíbeného hráče?
Já mám ráda mužské čtyřhry - mými oblíbenci jsou Koo Kien Keat a Tan Boon Heong z Malajsie. A teď jejich juniorští nástupci - vítězové z mistrovství světa juniorů Wei Nelson Keat Heg a Teo Ee Yi také z Malajsie.

Kdo naopak mezi rozhodčími nemá příliš popularity a proč?
Většinou Dánové díky své agresivitě, diskuzím, výpadům proti všem rozhodčím - čárovým, na podání i na empajru.

Co na tebe v roce 2011 udělalo největší badmintonový dojem, co bylo světovou událostí roku?
Osobně mistrovství světa juniorů na Tchajwanu - možnost vidět jinou kulturu, jiný svět. Jinak samozřejmě mistrovství světa v Londýně.

Co bylo naopak „zklamáním roku“?
Žádní diváci na Tchajwanu. Asie je proslulá svou láskou k badmintonu, a proto mě prázdná hala pro 10.000 lidí dost překvapila.

Troufneš si odhadnout, na jakého hráče si mají fanoušci dávat v příštím roce pozor, kdo nás svými výkony ještě pořádně překvapí?
Abych pravdu řekla, tak moc ne. Tak trochu nenápadně se vítězi jednotlivých BE Circuitů stávají ruští Sozonov a Ivanov v mužské čtyřhře, momentálně 22. na světovém žebříčku.

Jaké jsou tvé osobní badmintonové cíle do příštího roku? Na jaké turnaje se chystáš?
Mým jediným cílem je tento rok mentálně přežít. (úsměv) Máte pocit, že si užívám cestování po světě? Je to spousta stresu na hřišti, nervozita, nervy, žaludeční vředy, únava.

Teď mě čeká naše mistrovství v Plzni, pak mistrovství Evropy týmů v Amsterdamu, pak Rakousko, Swiss Open a možná French International. No a pak olympiáda.

A pak doufám, že si trošku odpočinu. Chtěla bych trochu zpomalit a věnovat se víc třeba sobě. Už nejsem nejmladší a musím se začít o sebe víc starat. (úsměv)

Kdybys měla tři přání, která by se splnila, co bys popřála badmintonu do roku 2012?
Peníze, peníze a zase peníze. Protože tím se badminton stane zajímavější i pro televizi a tím se stane zajímavější i pro sponzory. Takový začarovaný kruh.